O paradoxech života i o hledání řádu a jistot

Monumentální příběh přátelství dvou mužů, Maxe a Onna, datovaný od poloviny 60. let do poloviny let 80. minulého století, je rámován zprávou anděla jeho nadřízenému.

Bůh totiž zjistil, že lidé místo v něho začali věřit ve svůj rozum a díky technologickému pokroku se chtějí vyrovnat jeho zázrakům. Rozhodl se proto ukončit svou smlouvu s lidstvem, kterou uzavřel v podobě Mojžíšova desatera. Pověřil „svého“ anděla, aby zajistil návrat dvou kamenných desek do nebe.

Mulisch se nijak nerozpakuje hrát si jako autor románové fresky na literárního „boha“. Své postavy stvoří a nechá odejít ze světa a z děje v okamžiku, kdy už je nemůže využít. Vypaří se třeba úderem meteoritu.

I v této knize se objevuje dominantní téma jeho tvorby, ozvěna kolaborace s nacisty. Mulisch tak opět využil osobní trauma. Je to syn židovské matky, která přežila jen proto, že její muž, Mulischův otec, kolaboroval s nacisty, za což se po válce dostal do vězení. Pracoval totiž v bance, která likvidovala židovský majetek. Rasové násilí z doby války je všudypřítomné jako největší zločin lidstva.

V románu je potomkem potrestaného nizozemského premiéra z doby okupace Max, také syn židovské matky, která však zahynula v koncentračním táboře. Je veden touhou projít se Osvětimí, aby poznal prostředí, kam se dostala.

Přítel Onno je zase z přísně vedené kalvinistické rodiny, politickým přesvědčením podobně jako autor socialista. Je to politik, v jeden čas podle výsledku voleb dokonce ministr. Kdyby na něj ovšem žárlivý protivník nevytáhl, že se v roce 1966 zúčastnil mládežnické konference na castrovské Kubě. Což samozřejmě znamenalo konec kariéry.

Z vůle autora se Max a Onno sejdou jako řidič a stopař a najdou v sobě zalíbení zvlášť poté, co zjistí, že byli počati ve stejný den, v roce 1933 během požáru Říšského sněmu.

„Říkáme si dokonce i to, co bychom nikdy nikomu neřekli. To je přátelství,“ svěřuje se Max cellistce Adě, své milence, která se po rozchodu stane Onnovou partnerkou. Její syn Quinten pak umožňuje autorovi dívat se na prožité očima další generace.

Max i Onno cestují politicky rozděleným světem. První se dostane dokonce v polovině 60. let do Československa. „V Praze nikdy nic neslyšeli o Kafkovi. Ale zároveň jsou všichni mnohem milejší než tady. Myslím, že se tam potlačuje spousta dobrého, ale pravděpodobně i spousta špatného,“ říká Max Onnovi. „Fašismus tam podle mě v každém případě nemá šanci, a to je hlavní...,“ dodává.

Mulisch projevuje smysl pro nadsázku, pro obyčejnou člověčinu. Díky tomu Ada unikne z policejní cely, když si v obchodním domě omylem nechá v kapse ořezávátko na tužky, protože vyslýchající špatně založil kopírák, a tak po hodině své „práce“ neměl ani kopii. Takže ji raději propustil. „To se musí stát zrovna mně, v mém věku. Je čas, abych šel do důchodu. Víte co? Řekněme, že se nic nestalo. Mějte se hezky.“

Dominantní je však uvažování o smyslu lidské existence, o příčině a následku, o odpovědnosti člověka za to, co se v tu chvíli jeví jako nevýznamné. O vztazích lidí, kteří k sobě patří, i když se jim to třeba vůbec nelíbí.

Zkrátka je to román o paradoxech života, v němž se člověk snaží najít hranice možného i jistý řád, který by mu poskytl jistotu. Jenomže jediná naše jistota je vědomí nejistoty.