Článek
Režisérka evropského formátu Agnieszka Holland se ujala scénáře Štěpána Hulíka, který do detailů prokreslil dění poté, co se student Jan Palach na protest proti sovětské okupaci upálil na Václavském náměstí. Předností scénáře je pohled do různých vrstev společnosti a neuspěchaná psychologie mnoha rozdílných postav.
Můžeme tak vidět, co se děje v hlavách nejen těch „hodných“, ale také těch neutrálních i vyloženě odporných postav. Svá dilemata řeší rodina Palachových, právnička, která tuší, že boj nelze vyhrát, odhodlaný studentský funkcionář, studentka donucená ke spolupráci s StB, nebo obyčejný policajt, který se ještě z posledních sil snaží zůstat slušným člověkem.
To vše samozřejmě vyžaduje obrovský prostor, a film proto musí mít tři díly. I když si zcela jistě někdo bude na délku stěžovat, děj není vůbec zdlouhavý. Je to snímek se slušným tempem a mnoha zvraty.
Scéna z natáčení dramatu Hořící keř
Pozoruhodných výsledků dosahuje i co se týče výtvarného pojetí, kostýmů, retro aut, ulic. Natáčelo se často na místech, kde se události skutečně odehrály (mimochodem je tristní, že např. české vysokoškolské koleje vypadají dnes v podstatě stejně jako v roce 1969).
Táňa Pauhofová se jako právnička Burešová vymanila z naivek a svlékacích rolí typu Román pro muže. Hraje zde docela rozumně dospělou inteligentní ženu, která pochybuje, ale postupně se odhodlává přejít do útoku proti komunistickým lžím a při obhajobě rodiny Palachových je ochotná vložit do své práce více než jen chladný profesionální zájem.
Jaroslava Pokorná hraje standardně svou prostou matku z venkova (Palachovou), která hlavně trpí, ale také nachází téměř šílenou odvahu postavit se komunistům v okupované zemi. V paměti uvízne také studentský vůdce (Vojtěch Kotek), který je ve svém mládí nejradikálnější ze všech. Hlavně z počátku se vůbec nebojí, snad si neuvědomuje, do čeho jde, a právnička ho musí mírnit. Méně výrazný než obvykle byl tentokrát Ivan Trojan, ale také nedostal moc velkou roli.
Hořící keř je drama drastické, až nepříjemné. Pravý opak obvyklých českých nostalgických „feelgood“ filmů. Patos, který se nám jeví v pražských kulisách jakoby nemístný, ale v tomto případě potřebný, vložila do příběhu Polka Agnieszka Holland. Dát režii cizince, byť s Českem velmi spjaté, byl vynikající tah.