Článek
Čtyři ženy se rozhodnou zemřít. Uzavřou se ve svém bytě a přestanou přijímat potravu. Smrt hladem je však mnohem delší a bolestivější, než čekaly. Příběh, který se skutečně stal a v roce 2000 vzbudil pozornost irské veřejnosti, si vzali tvůrci inscenace Lippy jen jako výchozí inspiraci. O samotný příběh, o jehož detailech se toho ví velmi málo, ale ve skutečnosti nejde. Stejně tak málo se ví i o motivech, jež čtveřici žen vedly k rozhodnutí zemřít. Máme ale vůbec právo domýšlet osudy mrtvých žen? Máme právo rušit jejich tajemství? Kde spočívají etické hranice toho, co všechno, a hlavně jakým způsobem lze na jevišti zobrazit? A je vůbec možné dobrat se pravdy a sdělit ji srozumitelně divákům? To jsou jen některé otázky, jež inscenace sleduje.
Odkaz Václava Havla
Pražské křižovatky vycházejí z odkazu Václava Havla. Nejen jako dramatika, ale především jako neúnavného zastánce lidských práv. Loňský nultý ročník festivalu vznikl k Havlovým nedožitým osmdesátinám a jeho hosty byla divadla ze zemí, kde jsou lidská práva ohrožena či přímo porušována. Letošní ročník pokračuje v nastavené dramaturgické linii reflexe současnosti, nicméně úvodní představení více než společensko-politické téma přineslo intimní, do značné míry depresivní a divácky na první pohled nepříliš atraktivní divadlo. Přesto je v něm politikum obsaženo skrze samotné ženské téma i předsazenou pasáž zabývající se etikou techniky odezírání ze rtů využívanou mimo jiné i v policejních kauzách. Vstupní část začíná jako celkem nezávazná a zábavná talkshow, ale s přibývajícími otázkami nabývá na morální i společenské závažnosti. Hlad, smrt, bolest i to, co se skrývá za slovy, se stávají obecně sdílenými sociálními tématy.
Z diskuse přechází dění na scéně bezprostředně do příběhu ženské čtveřice. Odehrává se téměř beze slov, respektive tak, jako by němé ženy tlumočil ten, kdo odezírá doslovně i obrazně řečeno jejich myšlenky, motivace a formuluje je do slov. Tato část inscenace využívá hodně pohyb, ostatně dvě z hereček jsou původní profesí tanečnice, práci se zpomaleným časem i scénografií. Celé zhruba sedmdesátiminutové představení uzavírá monolog jedné z žen odehrávající se skrze zvětšenou projekci jejích výrazně artikulujících rtů.
Irská inscenace pracuje s náznaky a metaforami, odkazy na Samuela Becketta, Pinu Bausch i řadu filmů, ale má v sobě i cosi z tajemnosti antických ženských hrdinek. Není to divadlo snadno vnímatelné ani primárně zábavné, víc se ptá, než nabízí odpovědi.
Castellucciho příspěvek k demokracii
Festival Pražské křižovatky nabídne do neděle další čtyři inscenace, ale také řadu setkání, diskusí a besed s tvůrci. Hlavní pozornost se upírá k inscenaci světoznámého italského režiséra Romea Castellucciho Democracy in America, která bude uvedena 5. a 6. října, stejně jako inscenace Ich kann nicht anders slovinského souboru Beton Ltd. V sobotu přiveze inscenaci Elity, jež patří k momentálně nejdiskutovanějším slovenským divadelním počinům, činohra Slovenského národního divadla. Festivalový program uzavře v neděli one man show libanonského režiséra, herce, dramatika a výtvarníka Rabiha Mroué.
Bus Moukarzel a Mark O’Halloran: Lippy |
---|
Režie: Ben Kidd a Bush Moukarzel, hudba a zvuk: Adam Welsh. Light design: Stephen Dodd, scéna: Andrew Clancy, kostýmy a scénické efekty: Grace O’Hara. Festival Pražské křižovatky, 2. října, Dead Centre, Irsko, Nová scéna Národního divadla, Praha. |