Článek
Inscenace Starí majstri svedla na jedno jeviště dva opravdové herecké mistry Milana Lasicu a Martina Hubu. A to ve hře nizozemského autora Gera Thijse, který nezapře své herecké zkušenosti.
Dva bratři na konci své herecké kariéry, z nichž jedna byla mimořádně úspěšná a druhá nikoli, spolu na stará kolena zkouší hru, která kopíruje jejich skutečné, velmi problematické vztahy. Ale oba potřebují peníze a také únik od starostí všedního života. A snad i příležitost ke konečnému zúčtování svých bratrských vztahů.
Z inscenace Starí majstry.
Lasica hraje staršího a úspěšnějšího z obou bratrů, Filipa, zatímco Huba mladšího, nervního a zamindrákovaného Richarda. Režisér Juraj Nvota v inscenaci dokonale zúročil odlišnost hereckých typů obou protagonistů a vytěžil z ní řadu komických situací a point.
Hubův Richard vlaje po jevišti v oblaku permanentní hysterie pramenící z nejistoty návratu do divadelního prostředí po letech i z vědomí partnerství se zkušenějším a slavnějším bratrem. Postavu modeluje celým tělem, které živou gestikulací prozrazuje nervozitu a stres. Skvěle zahraje trému před premiérou i závěrečné ztišení.
Jeho Richard je lítostivě ublížený, stále napružený k odporu, ale i klukovsky bezbranný a dojemný. Je outsider zoufale toužící ukázat, co v něm je, který si je ale zároveň vědom limitů svého talentu. Je to dokonale vypracovaná tragikomická postava.
Starí majstry přinášejí herecký koncert Milana Lasici a Martina Huby.
Lasica hraje Filipa v duchu svého civilního herectví. Zpočátku je spíše „jen“ pozorovatelem a satirickým glosátorem svého bratra, zdánlivě nezúčastněným, ale přitom číhavě ostražitým. Jeho přesně cílené poznámky svědčí o tom, že moc dobře ví, jak svého naivnějšího bratra ranit. Jejich dialogy připomínají vybroušenou šermířskou techniku. Lasicův Filip nese na bedrech únavu a tíhu dlouhé herecké kariéry, prožitých let i nedořešených rodinných vztahů.
Na jejich souhře je patrné, že oba zkušení herci hrají inscenaci už třetí rok a stále je to baví. Dokážou prezentovat i tak omšelé gagy, jakým jsou padající kalhoty. Pražské publikum měli dokonale v hrsti a časté potlesky na otevřené scéně odměňovaly precizně servírované repliky i akce. Představení, v němž se hraje nejen o pár krocích mezi šatnou a jevištěm, ale i o životě samém, je jedním z vrcholů letošního pražského divadelního léta.
Může se vám hodit na Seznamu: