Nový muzikál Robin Hood se nese v humorném duchu s rockovým drajvem

Libretistka a autorka textů Gábina Osvaldová, její pravá ruka Miroslav D. Mirčev i autor hudby Ondřej Soukup si nabízené tvůrčí svobody užili. Když se vedle Robina hned v první scéně objevil čínský bojovník Li (Bedřich Lévi), který se pak po většinu času posunoval po jevišti ve směšných bojových pózách, bylo zřejmé, že nový muzikál pražského Divadla Kalich Robin Hood historickou pravdu ani rekonstrukci nenese, ba o ně vůbec nestojí.

Navíc je to v zásadě komedie, což je na jednu stranu odvážný přístup k legendě, na stranu druhou autorské tasení zbraní proti sobě samému. Zejména ve druhé půli představení, kdy jde několikrát o život a akt lásky dojemně vrcholí, se humor s napínavým příběhem vysloveně sráží. Pasovalo ji to tak na tu slabší, trochu utahanou.

Osvaldová, Mirčev a režisér Ján Ďurovčík nevyznávají suchý anglický vtip.

Jsou naopak česky zemití a často laciní, zejména když Willu Scarletovi přisoudí roli zakukleného homosexuála, což on pak na scéně prokazuje způsobem, jako by to dělali ti nejhorší ochotníci v zapadlé vísce. Nepřítomnost dvou skřetů, kteří se dějem nazdařbůh proplétají, by muzikálu rovněž neublížila. Jejich dialogy jsou monotónní a vždy směřují k hádce, při které oba opustí scénu. Děj to neposunuje ani nepoznamenává.

O co patřičnější je duet šerifa z Nottinghamu a biskupa z Nottinghamu (ve středu je ztvárnili Kamil Střihavka a Petr Opava), ve kterém předtáčky vyzrazují jejich skutečné myšlenky, jež jsou v příkrém rozporu s momentálním činěním.

Přes výše uvedené výhrady je Robin Hood na české poměry slušné představení. Jsou v něm láska, nenávist, čáry i přátelství, věci tuzemským muzikálům vlastní a diváky žádané. Účinkující je přinášejí s nevídanou chutí, jejich vokální party jsou vesměs skvělé a taneční čísla i choreografie strhující.

Je až škoda, že pódium Divadla Kalich není větší, aby si tanečníci více užili a nemuseli se strachovat o to, jestli při poskocích nesletí do prvních řad nebo nebřinknou hlavou do kulis. Byla by to škoda, protože výtvarník scény Martin Černý odvedl dobrou práci zejména v tom, jak funkční ji vymyslel (univerzální kmeny stromů, využití točny).

Písničky Ondřeje Soukupa jsou typicky muzikálové, neurazí ani nijak zvlášť nenadchnou. Zdařilá je ovšem Mary a Ann, to kvůli průniku keltských názvuků do poprockového základu. Keltské motivy vůbec představení rozradostňují. Patří k nejlepším nápadům, z jakých je uhněteno. Nutné je pochválit sólové zpěváky. Václav „Noid“ Bárta, Kamil Střihavka, Leona Machálková, Petr Opava, Jiří Zonyga i Michal Pleskot byli při premiéře výteční. Všichni mají ve svém výrazu rockový drajv, který takto předali celému dílu a jednoduchý příběh jím rozpohybovali. Ostatní byli obstojní, vysloveně špatný výkon nepodal nikdo.

Robin Hood se povedl na sedmdesát procent. Ve zdejším muzikálovém prostředí je to dost, pročež lze očekávat, že se bude hrát dlouhou dobu a potleskem bude vždy po zásluze odměněn. Dít se tak bude do okamžiku, než se pro herce, tanečníky a zpěváky stane účinkování v něm rutinou. Nadšení, se kterým k premiéře přistoupili, totiž tvořilo dobrých deset procent z pozitiv.