Článek
Ve svých dvaceti letech pak zkoumá, co se stalo s jejími tehdejšími spolužáky a spolužačkami, a navštíví pražskou pobočku komunity Triumfální centrum víry, která má s Hnutím víry společné znaky.
Nabízí pohled zevnitř radikální moderní křesťanské církve
Téma je to jistě nosné, Nvotová nabízí pohled zevnitř radikální moderní křesťanské církve, vidíme lidi naprosto oddané své víře, kteří vzpínají ruce k nebesům, umdlévají, brečí i se smějí. Ne všechny větve ale prozkoumala se stejnou vehemencí. Spolužáci a spolužáci se setkávají se svým bývalým učitelem. Polovina se s ním pouští do debaty, polovina mlčí, jsou to vesměs ti, kteří u víry zůstali. Z nich Nvotová nevytáhla víc než jednu dvě holé věty.
Ale ani její pražská exhibice se klíčových otázek nedotkne. Byť sugestivně vypráví také o jakési „družině“, kde děti věřících (zatímco se dospělí vedle sborově modlí a zpívají za doprovodu elektrické kytary) poslouchají přednášky na téma Ježíš je „borec borců“.
Proč vstoupili do církve a přivedli své děti?
Nvotová se neptá, proč se řadoví členové církve do ní nechali zlákat (mluví tu jen její hodnostáři) a proč s sebou přivedli své děti. Bylo to proto, že současný běžný konzumní život nenabízí dost duchovních hodnot? Proč ale vstoupili do církve, která si z bible vypůjčila hlavně marketingová hesla? Bylo to ze strachu, že bez cizí opory skutečný život nezvládnou? Místo odpovědí jsou zde k nalezení jen jejich náznaky.
Přesto, že mohla natočit lepší dokument, položit víc otázek, jedno se jí povedlo náramně. Skutečné drama se totiž neodehrává na plátně, ale v kině samotném, mezi diváky a divačkami.
V jejich nitru se rozhořívá konflikt mezi ústavním právem deklarovanou svobodou náboženského vyznání a tolerancí na jedné straně a tím, že vidíte, jak se do malých dětí pumpují jednoduchá ideologická a naopak k vnějšímu světu netolerantní náboženská hesla (haní se tu hippies, Beatles i věda založená na racionalitě). Jak daleko má tolerance k lhostejnosti? O tomhle nás nutí dokument Ježíš je normální! přemýšlet.