Novinář Jiří Janoušek o své knize o Werichovi: Ve fotoalbech je příběh jeho života

Chodil jsem na Kampu od podzimu 1979 do jara 1980, pak už byl hodně nemocný a střídal pobyty v nemocnici a doma. Nebylo to poslední setkání, ale jednou mi řekl: Janoušku, příště si přineste velkou tašku. Tady jsou moje alba, s rodiči, z mládí, jak jsme s Voskovcem začínali. Zdenka je po smrti, Jana se chystá do nemocnice, já tady už dlouho nebudu, ať se to neztratí. Fotograf Mirek Zajíc si je prohlédl s lupou, protože to byly takové malé obdélníčky, a vybral asi dvacítku fotek, které by posloužily do chystané knihy jako ilustrace našich rozhovorů.

Je to sedm alb, která jsem pak dal do skříně a tam ležela. Před třemi lety jsem se dostal k elektronické prohlížečce podobných miniaturních formátů fotek a objevil, co tam vlastně je. Třeba snímek mladého Jana v obleku s motýlkem, vedle něho Zdenka v kostýmu a s kabelkou přes ruku při nedělní vycházce do přírody. Nebo fotka, jak ji vozí na Sázavě v kánoi.

Bylo jich tam hodně, a nejen ze soukromí. Společné foto Wericha, Voskovce, Buriana a Marvana, což údajně bylo jediné silvestrovské představení Sanatorium dr. Hormona na konci roku 1933. Ale tady byly dva snímky, pokaždé v jiných kostýmech. Zjistil jsem, že jedno představení se hrálo před půlnocí v Osvobozeném a druhé po půlnoci u Buriana v Lazarské ulici. Byly tam také fotky z exilu, které nikdo neviděl, fotky po návratu… A uvědomil jsem si, že v těch fotoalbech je zobrazen vlastně příběh jeho života.

Moje rozhovory vznikly v časech, kdy se víc četlo mezi řádky, plno věcí bylo tabu. Já jsem opatrně našlapoval, on také. Třeba k poválečné spolupráci s Voskovcem a k jejich rozchodu jsme se ani nedostali. A tady jsem uviděl příležitost, jak těmi fotkami zaplnit bílá místa, která zavinila doba i moje autocenzura.

Po návratu z exilu museli prožívat zvláštní rozčarování z toho, že každý večer měli vyprodané divadlo, kde se hrály před nadšeným obecenstvem obnovené předválečné hry, ale když vylezli na forbínu a chtěli improvizovat, nemohli najít klíč k publiku. Vyprávěli o domovníkovi, který poslouchá Londýn, za což byl za protektorátu trest smrti, a on se bojí tak, že chrastění klíči to vysílání přehluší. A lidi zarytě mlčeli. Oni nevěděli, proč se nesmějí. Voskovec to s odstupem krásně vystihl, že jim scházel „protektorát v útrobách“. A nedařilo se jim napsat novou hru. Poctivě si řekli, že udělají pauzu, a pak se uvidí. Nakonec Voskovec odjel do Paříže do UNESCO, Werich tu zůstal.

Ta kapitola o jejich návratu z amerického exilu a zkušenostech z let 1946-48 se jmenuje Zpátky doma v jiné zemi. Objevil jsem si, že v tom zmaru, který pociťovali, je vlastně zkušenost tolika lidí, na jejichž osudu se podepsala válka a potom rozdělený svět. Že je v tom příběhu určitý přesah.

Provázelo je protivenství i nedorozumění, a to už před válkou. Vytvořili komediální divadlo nejdřív jen z recese, ale nechtěli mlčet k řadě společenských a dobových nešvarů, v tom byli oba zajedno. Měli velké příznivce, ale lidé představující intelektuální elitu, jako Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka a další, měli za to, že při své sžíravé kritice režimu, prováděné s humorem, se dopouštějí nezodpovědné krátkozrakosti. Proč to pomáhají bourat? Přitom oni byli bytostní demokraté.

Za války vysílali pravidelné pořady z USA proti nacismu, ale tamní úřady je stále považovaly za krajně levicové umělce. Ve válce to překryl společný zájem, ale v míru? Voskovec to poznal na vlastní kůži – když se v roce 1950 chtěl usadit v Americe, byl skoro rok v internaci. Na jejich život měl zkrátka osudný vliv rozdělený svět, který každému činu dával rozměr, který oni vůbec neměli v úmyslu. Proto je jejich osud podobný osudům mnoha lidí zažívajících ústrky, křivdy, nedorozumění, zmarnění svých životů.

Měli hodně obdivovatelů, zároveň byli pro řadu lidí nepřijatelní. Vyděděnci odmala. První byl synem státního nepřítele, Václav Voskovec byl ruský občan, druhý měl tátu s výdělkem pod nějakou míru chudoby, takže nemusel platit školné, ovšem pod podmínkou, že bude mít jen dobrý prospěch. O to je obdivuhodnější, co dokázali vytvořit.

Wericha máme zakotveného jako národní ikonu, jako moudrého klauna. Já chtěl, aby sestoupil z piedestalu. Člověk začne objevovat křižovatky, na kterých se ocitl, i zkoušky, které musel podstoupit. A v jeho životě jsou bezmoc a zmar stejně přítomné jako tvořivá práce a jeho takzvaně nezničitelná dobrá nálada. Po roce 1968, kdy udělal pořady s Vladimírem Škutinou Co tomu říkáte, pane Werich, byl v nemilosti. Nebýt dobře utajené organizace vzpomínkového večera, při kterém se v roce 1977 připomnělo v Lucerně výročí Osvobozeného divadla, už by nikdy veřejně nevystoupil.

Nejde ani tak o nás starší. Vzpomínám, že jsem jako maturant byl v ABC a viděl Wericha s Horníčkem na předscéně a zažil ten osvobozující smích narvaného hlediště, ale obávám se, že některým mladým lidem už jeho jméno neříká nic. Doufám, že tahle knížka může probudit jejich zájem, jsou to nakonec generace, které upřednostňují vizuální sdělení. Hry V+W jsou dneska víceméně mrtvé. Co je velmi živé, je určitě Werichův jazyk. Každá mladá maminka, každý tatínek by měli dětem číst jeho Fimfárum. Nejsou to takzvaně moderní pohádky, ale mají v sobě silné poselství. Patří k sloupům našeho kulturního cítění, jsou součástí národního pokladu.

Ačkoliv byl v prachbídném fyzickém stavu, měl díru v krku, špatně mluvil, bez naslouchátka neslyšel, skoro neviděl, na všechno musel koukat přes lupu, oči byly živé, zvídavé. V rozhovorech o tom píšu, kolik z našich třiceti čtyřiceti setkání zahájil historkou, vtipem.

Jana mu přinesla prášky, na jejichž počet zděšeně koukal. Zavolal ji zpátky a řekl: Jano, Janoušek má hlad, přines mu uherák. Sloužil jsem totiž jako výmluva, kdy dostal chuť jíst nebo pít to, co nesměl. A ten uherák pak nakrájel na kolečka, ta pak na půlky a čtvrtky, na ně si položil prášky a pravil: „Když už mám být chodící lékárna, tak proč bych nemohl být uherská chodící lékárna? Těm práškům je to jedno.“

Jindy jsem přišel v černých šatech, že jdeme se ženou do divadla. Máte loži? zeptal se. „Ano, budeme v ní sedět.“ „Vy byste neměl sedět. Měl byste stát za sedadlem vaší paní, zlehýnka se dotýkat opěradla, kukátkem koukat do jiných loží, pak se sklonit k labutí šiji vaší ženy a informovat ji, co se tam děje. Má vaše paní labutí šíji? Jestli ji nemá, tak ať si ji opatří.“ Tohle vymýšlel na potkání hodně nemocný člověk, který už deset let nesměl pracovat a doma ho stíhaly pohromy. Ale nechtěl se tomu poddat. To si budu stále pamatovat.