Článek
Na vaši počest se minulý týden v Českém centru v Paříži sešli američtí a evropští intelektuálové. S jakým pocitem jste prožil tuto debatu?
Nebylo to na mou počest, spíš šlo o záminku, aby se nekonala žádná panychida. Diskutovali jsme o problémech, které se nás všech týkají. A pozvání přijali lidé, s nimiž jsme v posledních padesáti letech v různých chvílích skřížili své cesty.
Francouzský filozof Jean-Pierre Faye vyjádřil podiv nad tím, že Česká republika není hrdá na Pražské jaro 1968. Divíte se tomu také?
Já se tomu nedivím, protože se v České republice už nedivím skoro ničemu. Těžko na otázku stručně odpovědět. V debatě zaznělo, že nejde jen o Pražské jaro, to je špička ledovce.
Jde o celá šedesátá léta, která připravovala cestu k Pražskému jaru. Tím to nezačínalo, naopak celý ten společenský, politický a kulturní proces jím končil. V celém světě to lidé vědí, proč doma ne, to musíte říct vy.
Prohlašujete se za člověka levice. Evropská levice v posledních letech hledá nový program. Kde ho podle vás lze najít?
Žijeme v době, kdy se Evropa i celý svět proměňují a to tak rychle, jako se neměnily za posledních dvě stě let. Kam ty všechny změny povedou, to já nevím. Jsem člověk, který znal důvěrně jinou situaci a těžko říci, jaká se v prvním století třetího tisíciletí vytvoří.
Říkám, a nerado se to slyší, že Karel Marx udělal, odhlídneme-li od politických prohlášení, jednu velkou věc. V Kapitálu popsal, co se stalo se světem za první průmyslové revoluce.
Co se odehrálo za druhé průmyslové revoluce, to nikdo nedefinoval, nejen technologicky, ale i sociálně. Není to úkol pro jednoho člověka, ale pro kolektivy lidí, a je třeba říci, co se vlastně děje. Teprve pak se ukáže, co bude znamenat levice a co pravice, i co nás asi čeká.
Můžete shrnout svou dosavadní novinářskou a životní zkušenost?
Vydal jsem o tom loni knihu nazvanou Minulost v přítomnosti, kde to všechno je. Kdo se to chce dozvědět, tak si ji může přečíst.