Norský autor kriminálek Jørn Lier Horst: Jsem nejčtenější mezi vězni

Vystudoval jste policejní akademii a jako vyšetřovatel jste působil téměř 20 let. Co vás přimělo začít psát?

Vždycky jsem rád četl. Pamatuji si, že když jsem byl ještě ve škole, rád jsem k větám přidával další slova a měnil tak jejich význam. Nikdy jsem si ale nemyslel, že bych se stal spisovatelem. Vždycky to byl koníček, než jsem došel do určitého stádia svého života, kdy byl čas začít se tomu věnovat i více.

Moje první kniha je podle pravdivého kriminálního případu, stal se hned během mého prvního dne jako hlídkujícího policisty. Tenkrát byl ve svém vlastním domě nalezen brutálně zavražděný postarší muž. Pro mě bylo tehdy opravdu speciální na tom pracovat - jít do toho domu a vidět, že tam předtím došlo k rvačce, která skončila na chodbě, kde k vraždě došlo.

Je těžké ten pocit popsat, ale napsal jsem o tom, protože jsem chtěl tu zkušenost vyjádřit slovy. Když ta kniha byla konečně vydána, bylo to 9 let po té vraždě a pořád to nebylo vyřešené. Vlastně je to stále nevyřešené. V mojí první knize tak nabízím nějaké řešení tohohle zločinu. Původně jsem chtěl napsat jen tuhle jednu knihu, ale protože měla takový úspěch, tak už jsem jich napsal sedmnáct.

Jelikož jistě čerpáte z vašich skutečných zkušeností policisty, myslíte, že můžou být vaše knihy návodné – ať už pro zločince nebo policisty?

(smích) Možná tak trochu pro obě strany. Moje knihy jsou nejpůjčovanějších ve vězeňských knihovnách. Vězni mi říkají, že chtějí vědět, jak přemýšlí vyšetřovatelé.

Moje přednost v psaní je to, že jsem jako detektiv opravdu pracoval. Ve svých knihách tak chci brát svoje čtenáře k případům, ke kterým by jinak přístup neměli. Mnoho let byla moje práce potkávat oběti vážných zločinů nebo jejich pozůstalé. Také jsem se bavil s těmi, kteří ty zločiny páchali. Stát tváří v tvář všem jejich pocitům pro mě bylo opravdu důležité a snažím se to vnášet i do mých knih.

Moje knihy jsou pak tak trochu „true crime“. Ale nemyslím si, že se podle mých knih někdo naučil páchat zločiny. Kromě vězňů jsou mé knihy mimochodem oblíbené i mezi policisty.

Můžou naopak vaše zkušenosti být překážkou v psaní? V jaké souhře jsou s vaší fantazií?

To je dobrá otázka. Já píšu realistické policejní příběhy, takže si například nemůžu dovolit psát o sériových vrazích. V Norsku jsme nikdy žádného neměli. Obešel jsem to jen ve své knize Honící psi, protože tam je ten sériový vrah z Ameriky a schovává se v Norsku.

Když sledujete nebo čtete krimi příběhy jiných autorů, máte tendenci je opravovat, protože jsou příliš nerealistické?

Ne, mně je to vlastně jedno. Pokud je ten příběh dobře napsaný a zajímavý, nevadí mi, že není moc realistický. Nedávno jsem ale četl knihu, ve které se na místě činu našlo několik otisků prstů. Údajně měl být jeden ženský a dva mužské. Bylo to celé založené na tom, že nevěděli, čí je ten jeden mužský. Podle otisku prstů ale doopravdy nejde poznat pohlaví. To mi přišlo trošku zvláštní.

Jaký je vlastně váš názor na vzrůstající popularitu „true crime“ podcastů?

Mě baví. „True crime“ podcasty jsou často o odložených nebo nevyřešených případech. Moje zkušenost je taková, že pokaždé, když se lidé znovu začnou zajímat o staré případy, objevují se nové informace. I podcasty nás možná posouvají o něco blíž k vyřešení různých případů.

Je sice pravda, že při vyšetřování je důležitých prvních 24 hodin. Pokud během nich nezískáte žádné vodítko, bude to nejspíš velmi dlouhé a obtížné vyšetřování. Ale když uplyne těch 10, 20 let, nemusí to být překážkou. Naopak to může pomoct. Může se stát, že svědci se třeba více rozmluví, protože už jsou v jiné životní situaci. A i v tom je „true crime“ prospěšné.

Váš hlavní hrdina William Wisting je poměrně normální postarší muž, který se nepotýká s žádnými démony. Myslíte, že tím boříte stereotyp, který možná zavedli jiní krimi autoři?

Ano, když jsem začal o Wistingovi před 20 lety psát, už tehdy jsem byl unavený ze všech těch opilých detektivů, kteří sami dokážou vyřešit případy. Já chtěl hlavní postavu, která připomíná ty policisty, se kterými jsem se v práci setkával.

Občas ale některým spisovatelům, kteří mají právě detektivy s démony, závidím. Je to klišé, ale rád o nich čtu. Wisting je naopak speciální v tom, že je úplně obyčejný muž. Přesto se ale v knihách vyvíjí. Často říkám, že píšu nejen o tom, co dělá Wisting s těmi případy, ale i o tom, co případy dělají s Wistingem. Mění se v podstatě s každou knihou.

Ve vaší nové knize Otázka viny se komisař Wisting potýká s případem, který již byl vyřešen, ale podle anonymních dopisů chybně. Řešil jste sám někdy již vyřešený případ?

Ano, moje první kniha je založená na případu, který je dodnes odložený. Byl to ten zavražděný muž, brutálně zabita byla zároveň i jeho kočka. Rozpárali jí břicho. Otázka viny je ale už čtvrtá kniha z mé série „kvartet odložených případů“. Všechny jsou založené na mé osobní zkušenosti.

Například v roce 1999 jsme měli případ brutálně zavražděné mladé dívky a já se dva roky snažil jejího vraha chytit. Myslel jsem, že se mi to podařilo, jeden mladý muž byl postaven před soud. Nakonec ale naše důkazy nebyly dostatečné a on byl propuštěn.

Po patnácti letech se ale o hodně posunula technologie DNA. Vyšetřovatelé se tak rozhodli případ po letech znovu prozkoumat. Odebrali částečky kůže, které byly stále za nehty zavražděné dívky z toho, jak se vrahovi bránila. Nakonec se ukázalo, že DNA za jejími nehty sedí na toho muže, kterého jsme kdysi museli propustit.

Vzhledem k tématu případů, byla to i určitá reakce na zvyšující se povědomí o násilí na ženách?

Můžete to tak klidně vnímat. Skoro v každé kriminálce je ale zavražděná krásná mladá dívka. Ve Spojených státech je dokonce ocenění pro spisovatele, který napíše knihu, ve které není zraněna ani zabita žádná žena. To se mi ale nezdá jako dobrý nápad. Ženy trpí a jsou zabíjeny. My o tom musíme psát, ne mlčet.

Velké téma v knize je také manipulace policistů. Máte pocit, že je to něco s čím se norští policisté často potýkají?

Nemyslím si, že by to byl velký problém. To téma v knize je spíš o tom, že je jednoduché dělat předčasné závěry, které nakonec nejsou pravda. Musíme myslet na to, že většina vězňů je vinna. Hodně kriminálek je o lidech, kteří jsou neprávem odsouzení, ale alespoň v Evropě to je tak, že většina lidí je ve vězení z nějakého důvodu.

Je ale pravda, že Otázka viny začíná tím, že Wisting dostane anonymní dopis, a to je založeno na mé vlastní zkušenosti. Za život jsem dostal hodně dopisů, a to i anonymních. Jednu dobu jsem každý týden dostával dopis od nějakého blázna. Dával mi v nich nová vodítka k nevyřešenému případu vraždy. Pořád nevím, kdo to byl, ale ta vodítka nebyla pravdivá. I tak to byla velká invaze do soukromí a bylo to divné období v mém životě.

V knize je také mnoho pozornosti věnováno novinářům. Jakou jste s nimi měl zkušenost vy a proč jste se je rozhodl do knih zahrnovat?

Mám s nimi dobrou zkušenost, a to se taky snažím ukázat ve svých knihách. Je klišé, že by se novinář neustále pletl detektivovi pod nohy a snažil se vyšetřování zmařit. Takovou zkušenost nemám. Žádný novinář se mi nikdy do práce nepletl, ani mi nevypouštěl informace.

Tradice krimi knih je ve Skandinávii velmi silná. Jak si to vysvětlujete vy?

Říká se, že první kriminálku napsal Edgar Allan Poe, ale doopravdy ho o dva roky předběhl jistý norský spisovatel. Ta tradice je letitá. Nemám úplně dobré vysvětlení, ale může to být tím, že v Norsku není moc kriminality, tak si ji musíme vytvářet v knihách.

Máte v plánu se dále soustředit primárně na krimi?

Ano, zůstanu u toho, co mi jde. Zajímavé je, že i hry norského dramatika Henrika Ibsena by se mohly vykládat jako kriminálky.

Kniha vyšla v překladu Kateřiny Krištůfkové v nakladatelství Kniha Zlín.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zlovůle - Jørn Lier Horst, Honicí psi - Jorn Lier Horst