Článek
To, co návštěvníci vidí na stěnách výstavního sálu, osciluje mezi reportážní fotografií a humanistickým dokumentem.
Autor má prostě rád lidi (a také zvířata), ale zajímají ho i reálie, v nichž žijí své životy. Ovšem zajímavá místa, která vyhledává po celém světě, třeba v Nizozemsku, Řecku nebo Indonésii, nejsou na jeho pracích to primární. Vytvářejí spíše kulisy, do kterých persony či věci zasazuje.
Na fotografiích N. Kovácse jsou nejen lidé, ale i zvířata.
Je tedy lhostejné, jestli sedící rybář na loďce brázdí vody Mekongu nebo Vltavy či šlapající hudebník s nástrojem ve futrálu na zádech sviští na kole kolem městské zdi v Amsterdamu nebo Aténách. U těchto fotografií je totiž důležitá kompozice.
Trochu to připomíná hru na Kovácsův hlavní nástroj, kytaru. Stejně jako u blues, které rád produkuje, je i u jeho fotografií důležitá emotivnost a schopnost navození sugestivní atmosféry. Snímek, na kterém jsou dvě rozostřené postavy, jdoucí vedle sebe po nočních kočičích hlavách na nábřeží, právě takovou posmutnělou a nostalgickou atmosférou evokuje.
Na vernisáži zahrál Norbi Kovács se skupinou Ivan Hlas Trio.
Podobný přichází i z obrázku, na němž sedí volavka na pahýlu stromu. Její obraz se zračí v hluboké temné vodě. Ta ale díky černobílému pojetí obrazu ztrácí na konkrétnosti. Připomíná nekonečnou hlubinu bez měřítka, možná bychom mohli v tomto případě mluvit i o symbolice neomezenosti času.
Norbi Kovács dokáže rozvibrovat nejen kytarové struny, ale i struny v lidské duši. Ví, že člověka zajímá poloskrytost či tajemnost, a ty do svých fotografií dokázal dostat s elegancí kytarového virtuosa.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: