Článek
Kolem něho stáli šlechtici hard rocku, kytarista Tony Iommi, baskytarista Geezer Butler a bubeník Vinny Appice. Svůj vyšší hudební stav v půldruhahodinovém koncertu dokladovali s každým akordem, tónem i úderem.
Bylo neuvěřitelné, jak svěže kapela v současnosti zní, jak temný a zatěžkaný původní sound přetáhla do moderních časů a jak výtečně ji táhne malinký Dio, za pár dnů pětašedesátiletý zpěvák s darem šokovat diváky klidně dalších deset let. Heaven And Hell vyučovali v preciznosti. Ústáli všechny zákeřnosti, které si vymysleli v dobách svého hudebního rozpuku, a nabídli navíc přirozenou noblesu, s níž celý koncert odehráli.
Ronnie James Dio zaváhal jen jedinkrát, to když se na okamžik ztratil v nižší hlasové poloze. Od úvodní The Mob Rules ze stejnojmenného alba z roku 1981 jinak pěl, až přecházel sluch. Dával si vysoké hlasové polohy, ve středních odpočíval, aby se poté zase vyhoupl nahoru a nechal přítomným třem tisícovkám diváků přecházet smysly.
Hrály se pouze skladby ze společně nahraných desek. Čas ale ukázal, že to bylo plodné období. Kdyby to tak nebylo, hymnus Heaven And Hell by nevháněl na bedra husí kůži a přídavková Neon Knights by nepřipomněla desítky kapel, které ten velkolepý riff okopčily. Byla to jízda králů, koncert jak má být.