Noblesní dáma, která zahrála všechno, vzpomínají na Jiráskovou kolegové

Byl jsem u ní naposledy v pátek před svým odjezdem do Alp, a jak jsem ji viděl, bylo zřejmé, že už se chystá k pánubohu. Její oči říkaly, pusťte už mě k němu. Ale přinesl jsem jí úžasnou zprávu, že je nominovaná na Cenu české filmové kritiky za vedlejší roli ve Vráskách z lásky, a byl to možná poslední úsměv v jejím životě.

„Kritikové – tihleti?“ podivila se, ale bylo vidět, že má velkou radost. Hrála mi ve filmech Vyvraždění rodiny Greenů, Povodeň, Anděl Páně i ve Vráskách z lásky a vždycky byla pro mě čest s ní pracovat. Ale byla mi i velmi blízká, v poslední době jsem se snažil za ní hodně chodit, a možná jsem jí trochu i suploval vnuka, kterého řízením osudu nikdy neměla.

Měl jsem ji strašně rád a myslím, že ten vztah byl vzájemný. Hráli jsme spolu mnohokrát a na podzim mě oslovila, jestli bych s ní neobnovil inscenaci Příliš drahá Mathilda, kterou hrála s Mirkem Dlouhým. Moc jsem si toho vážil, protože vím, jak dlouho uvažovala, zda je vůbec možné znovu do té řeky po Mirkově smrti vstoupit.

Jenže než k tomu stačilo dojít, nebylo to už z důvodů její zdravotní indispozice možné. Když jsem za ní byl naposledy, měl jsem dojem, že už touží být někde jinde. Její odchod je mi moc líto. Odešel mi člověk, kterého jsem si vážil a se kterým mi bylo dobře na jevišti i v soukromí.

V takové chvíli se těžko něco říká. Naskakují mi desítky vzpomínek na chvíle, které jsme společně prožívaly od roku 1962, kdy jsem přišla do vinohradského divadla. Namátkou vzpomínám na to, jak mi, když jsem hrála Noru, věnovala po premiéře hrneček z míšeňského porcelánu a milá slova o mém výkonu.

Vedly jsme spolu mnoho rozhovorů a vždy jsme si rozuměly, zvláště co se týče perspektiv vinohradského divadla i přijímání nových kolegů. Prožívala jsem s ní těžké chvíle, když jí odcházel její partner Zdeněk Podskalský. Posílám za ní do vesmíru hrst dobrých slov, která jsem jí už nestačila říct. Ale tak je to s každým milým člověkem.

Poznali jsme se před mnoha lety, když jsem jezdil z Hoštic do Malenic ke svému strýci a tetě Dolanských. Po svém příchodu na Barrandov jsem měl tu čest asistovat režiséru Zdeňku Podskalskému u filmů Křtiny a Revue na zakázku, kde hrála.

Pak jsem ji obsadil do svého prvního celovečerního filmu Bota jménem Melichar a velmi jsem stál o to, aby hrála učitelku Hubičkovou ve filmu Slunce, seno, jahody. Tehdy mi ji ale zakázali obsadit. Přesto se mi podařilo drobnou lstí dosáhnout svého: obsadil jsem do té role Laďku Kozderkovou a dohodl jsem se s ní, že týden po zahájení natáčení „onemocní“. A protože to bylo o prázdninách, tak jsem žádnou další herečku „nesehnal“, až mi nakonec povolili obsadit Jiřinu.

Byla to dáma, noblesní, elegantní, se smyslem pro suchý anglický humor, která dokázala zahrát úplně všechno – od hraběnky po domovnici. Naposledy jsme se potkali v září na vzpomínkovém večeru na Felixe Holzmana, kdy s Davidem Šírem sehrála scénku o hledání aluminiového klíčku. Už za pomoci ošetřovatelky, těžce, ale s šarmem. Je smutné, když tak velké herečky odcházejí. Ale takový už je život.

Já necítím žádný tragický smutek, ale spíš takové prázdno a zastavení. Jiřinka se dožila krásného věku, a když jsem za ní byl o Vánocích, tak už mířila jinam. Chci si ji uchovat v paměti takovou, jaká skutečně byla – jiskřivou, energickou, ironickou herečku, díky níž jsem se do značné míry vrátil k divadlu a s níž jsem prožil dva nezapomenutelné měsíce při zkoušení Famílie.