Článek
S jakým pocitem jste roli monacké kněžny přijala?
Chtěla jsem uctít její památku, posbírat o ní co nejvíc informací, osvojit si všechno, co představovala. Ale režisér Olivier Dahan mi pořád opakoval, že to není dokument, ale hraný film, fikce. Přesto jsem se učila chodit jako ona, mluvit jako ona. Byla přirozeně elegantní. Její styl mě hodně ovlivnil.
Film nicméně vyvolal ostré reakce jejích dětí, rodiny Grimaldi.
Plně je chápu, cítím k nim velký respekt. Týká se to jejich matky a já si umím představit, že mé děti by mě také chránily. Některé pasáže jsou ve filmu pravdivé, jiné fiktivní. Pokud jde o mě, snažila jsem se ukázat především její lidskost. Byla velkou hvězdou, měla Oscara, a najednou všechno opustila. Když jí Alfred Hitchcock nabídl roli ve filmu Marnie, chtěla se vrátit, ale nakonec se obětovala, zřekla se herectví v zájmu monackých lidí. To je prostě fakt.
Umíte si vy sama představit, že byste se vzdala kariéry?
Ano, umím. To je také možná důvod, proč jsem ji chtěla hrát. Je pro mě velmi snadné se s ní v mnoha směrech identifikovat, je mi blízká nejen naprostou ztrátou soukromí.
Jaké máte pocity, když stoupáte po červeném koberci?
Často jsem v Cannes byla s filmy, které byly vnímány jako kontroverzní – od Dogville Larse von Triera přes muzikál Moulin Rouge až po tento. Jsem na to zvyklá, ale přesto považuji za čest na festivalu být právě s Grace de Monaco, protože je to francouzský film a natáčel se kousek od Cannes.
Říká se, že jste se při natáčení do Riviéry zamilovala…
Já ji dobře znám právě proto, že jsem byla v Cannes několikrát. Můj muž (zpěvák Keith Urban – pozn. red.) sní o tom, že koupí na Riviéře dům. Francie má v mém srdci zvláštní místo.