New York mě nabíjí, zestárnout tam ale nechci, říká fotografka Marie Tomanová

Výstavu jsem viděla v roce 2012, aniž bych předtím měla povědomí o jejím díle nebo životě. Ohromily mě její autoportréty, které nepůsobí inscenovaně. Zdá se, že na nich splývá s pozadím, nebo z něj naopak kontrastně vystupuje. Na těch fotografiích je živelnost a performativnost. Nezobrazuje se v co největší kráse a to mě hodně bavilo.

Že zemřela tak mladá, jsem zjistila až později ze životopisného dokumentu. Překvapilo mě, kolik toho zvládla vytvořit. Musela mít obrovskou vášeň nejen pro focení, ale i pro zkoumání vlastního těla a vztahu k prostředí.

Nejvíce mě však na výstavě zaujaly Francesčiny deníky. Bylo fascinující nahlédnout do takto kreativní mysli. Oslovily mě její zápisky o tom, co cítí a jak přemýšlí. Fotografie pak dávaly další smysl.

S odřenýma ušima jsem měla dostudovanou malbu na FaVU (Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně – pozn. red.) a pracovala jsem v divadelní kavárně Švanda, kde jsem trávila většinu času.

Potřebovala jsem se vymanit z rutinního pendlování mezi Brnem a Mikulovem, kde mám rodinu, a zkrátka zkusit něco nového.

Během jedné šichty jsem si odběhla na telefonát s Američany, za nimiž jsem měla jet. Anglicky jsem uměla dost špatně, vlastně nevím, jak jsem se s nimi domluvila. Zpočátku mě na Americe bavilo objevování všeho, co jsem do té doby neznala. Bylo nabíjející, jak jsem netušila, co je za rohem.

Po nástupu na FaVU jsem byla nadšená a měla velká očekávání. Kantoři nám ale nedávali prakticky žádnou zpětnou vazbu. Magisterské studium v ateliéru Martina Mainera jsem končila s pocitem, že ze mě umělkyně nikdy nebude. Nelíbily se mu mé práce ani to, že jsem holka a navíc z Mikulova, k němuž bůhvíproč cítí zášť. Uvedl to v posudku na mou diplomku.

Fotografie si mě našla právě skrze zmíněnou výstavu v Guggenheimově muzeu. Zapsala jsem se na večerní hodiny focení na manhattanské School of Visual Arts. Každý týden studenti odevzdávali práce, o nichž pak s profesory společně diskutovali. Dostávala jsem konstruktivní kritiku, která mě nezdrtila, ale naopak posouvala a přiměla zkoušet jiné způsoby.

Zezačátku jsem tvořila autoportréty. V New Yorku jsem moc nikoho neznala a netroufla si oslovovat cizí lidi na ulici. Fotku jsem si chtěla ohmatat, na což je autoportrét ideální. Dodnes mám velký respekt z focení jiných osob. Sama se sebou si dovolím víc experimentovat a zacházet do extrému. U portrétů cítím větší zodpovědnost za dobrý výsledek.

Fotit portréty jsem začala po nabídce od kamarádky, která fotila pro jeden dnes už neexistující brooklynský časopis. Šlo o zakázku na zachycení jedné tamní rapperky, na což neměla čas, a doporučila tak mě. Vyděsilo mě to, za fotografku jsem se tenkrát ještě nepovažovala.

Dopadlo to ale skvěle. Fotila jsem ji na analog, digitální foťák i polaroid. Došlo mi, že díky fotografii můžu potkávat nové lidi, že je fotografie nástroj, jak se s nimi spojit a spřátelit.

I když to tak dnes nevypadá, bývala jsem stydlivá. Postupně jsem se naučila, že když se člověk nezeptá, tak nic nezíská. A když se zeptá, lidé řeknou buď jo, nebo ne, a v obou případech je to v pořádku. Jde jen o to, nezahálet a tvořit. Co nenafotím, to není.

V Americe rozhodně ne. New York je středobod kultury. Je to kreativní, energické, v něčem šílené město, ve kterém se setkáte s neuvěřitelnými lidmi. Není jako Los Angeles, kde všichni jezdí v autě a jsou víc zalezlí.

Ryana jsem jednoho dne potkala jen tak na ulici, stejně jako jsem si během týdne módy odskočila na toaletu a v kabince vystřídala Paris Hiltonovou. Vůbec by mě nenapadlo, že bych na ni narazila. Nevěřícně jsem si ji prohlížela, když jsme si obě myly ruce u umyvadla. Ona si asi říkala, jak je divné, že si ji v tu chvíli nechci vyfotit.

Dlouhou dobu jsem musela mít víc prací naráz a fotila jen po ránech a večerech. V letech 2013 až 2017 jsem neměla pracovní povolení. Mohla jsem se živit jedině tak, že jsem dostávala peníze na ruku, typicky jako chůva.

Měla jsem pocit, že pro mě z toho není cesta ven a že budu věčně definovaná jako nelegální imigrantka. Velký zlom přišel se získáním zelené karty. Tento moment zachycuje dokument Svět mezi námi.

Thomas byl můj první fanoušek. Díky němu jsem získala pocit, že má smysl, co fotím. Portréty jsem kdysi fotila jen na digitál, pak jsem je všechny nechala vytisknout, občas šlo i o stovky snímků. S Thomasem jsme si je prohlíželi a dávali na stranu ty, které nám připadaly něčím zajímavé.

Říkal mi, proč ho ty které zaujaly. Díky tomu jsem se autorsky formovala a učila se vnímat, co pro mě i jiné lidi ve fotografii funguje. Dříve jsem hodně dala na jeho názor, dnes je to spíše obráceně. Editaci dělám víceméně sama.

Uměleckou a komerční fotografii vnímám jako dvě rozdílné cesty. V prvním případě si nejvíce vážím nominace na cenu Louis Roederer Discovery Award na prestižním francouzském fotografickém festivalu Rencontres d'Arles a také svých vydaných knih.

Co se týče komerční sféry, nejspíš budu navždy vzpomínat na obálku Vogue. Úžasná zkušenost byla také s kampaní pro Instagram, kdy jsem pod sebou měla tým sta lidí a vídala billboardy se svými fotkami po celém New Yorku, dokonce i na Times Square.

Na Moravě si připadám víc a víc doma. Mikulov je srdcovka. Moc ráda se teď do Evropy vracím, určitě tam chci zestárnout. Amerika mě hodně zklamala, zejména kvůli lidem, kteří volí Donalda Trumpa.

Kate je Češka, kterou jsem potkala v Brooklynu v roce 2017 a následně se z nás staly kamarádky. Vystavuji fotografie, které jsem tvořila od našeho prvního setkání až do loňska.

Chtěla jsem však přispět i něčím ze současnosti. Natočila jsem proto krátkometrážní film Kate 2025, v němž jsem ji zachytila, jak reflektuje sebe sama teď, kdy je jí třicet. Do New Yorku přišla jako dvaadvacetiletá modelka za prací a stejně jako já tam žila dost krkolomně.

V Mikulově dlouhodobě pracuji na projektu o svých rodinných příslušnících. Uvidíme, zda budu tímto směrem pokračovat. Musela bych ale v Česku zůstat trošku déle.