Článek
Těsně před vystoupením se ale stalo cosi nečekaného. Po všech těch tyjátrech s předraženými lístky se ceny mračen překupníky nabízených vstupenek svezly ke třem stovkám za kus. Nic výmluvnějšího se nemohlo stát. To byla odpovídající cena za Madonninu estrádu.
Projekce byly dobré
Obrovské pódium s velkými ledkovými obrazovkami pro ilustrační videa, dva menší balkóny po stranách a molo mezi diváky působily velmi elegantně. Kdo však mohl na začátku tušit, že je to na celé show to nejkrásnější. Když krátce po jednadvacáté hodině vylezla Madonna z obří diskotékové koule, bylo to efektní, leč očekávání v tu chvíli padlo na zem. Dorazila.
Během úvodní písně Future Lovers a bezprostředně následující I Feel Love představila sebe coby dominantní subjekt s jezdeckým bičíkem a chutí dělat si s nebohými otroky kolem, co je libo. Rovněž odtajnila partu dvaadvaceti tanečníků, kteří byli evidentně placeni od počtu záškubů jakékoli části těla, a každý se snažil vydělat za večer co nejvíc. Některé choreografie byly povedené, většina ale nestála za nic, protože jejich úkolem bylo vyplnit hluchá místa, kterých bylo v dvouhodinovém vystoupení požehnaně.
Vrcholem nevkusu byly taneční kreace samotné Madonny, jež podivně hopsala po molu se židlí či vystrkovala zadnici na všechny strany v mylném domnění, že je pořád sexy.
Na obrovské scéně se navíc účinkující často ztráceli. Člověk po nich musel pátrat ostřížím zrakem, v čemž mu příliš nepomohla ani projekční plátna umístěna vysoko pod střechou haly, bolestivý test pro krční páteř.
Madonna na pódiu vůbec nepůsobila jako výrazná osobnost. Spíše unaveně, jako by čekala na poslední skladbu, aby mohla zmizet. Zpívala průměrně, což naštěstí zlepšovaly playbackové podkresy, mocný hybatel celého vystoupení. Bylo by zajímavé vědět přesně, kdy pěla ona, kdy playback a kdy někdo jiný.
Přesto při skladbě Live To Tell visela na kříži, nad hlavou jí naskakovala čísla až k dvanácti miliónům, počtu dětí ohrožených nemocí AIDS v Africe. Zazpívala skladby Isaac, Sorry, s kytarou I Love New York a ve finále otřesně nudnou verzi jinak hezké písně La Isla Bonita, Lucky Star a nakonec Hung Up s vypůjčeným motivem od skupiny Abba. Nebýt ale těch projekcí, byla to všechno stejná nuda, jako její poslední deska Confessions On A Dance Floor.
Klub zlotřilců
V první části koncertu Madonna promítala záběry světových politických zlotřilců v čele s mladým Bushem a starým Castrem. Zprvu bylo s podivem, že opomněla brát v českých luzích a hájích, byť by jistě našla povedené vzorky. Jenže Madonnu venkovská politika nezajímá, a tak se soustředila na "hvězdy"
Všechny ty obskurní politicko-teroristické postavičky spojuje fakt, že lžou. Madonna si tím otevřela klub, jehož je sama členkou. Co jiného její vystoupení bylo, než snůška blábolů a lží.
Tvrdí, že pokračuje v učení Ježíše Krista, přitom si neodpustí vyšpulit zadek do kamery, zamávat divákům vztyčeným prostředníkem a během koncertu to ještě zopakovat (Ježíš by jistě nad tou scénou vrněl blahem). Tvrdí, že máme společně změnit svět. Při té výzvě se nalevo od pódia jeden ze cvičených tanečníků točil na hlavě, čímž vážnost poslání minimálně zpochybnil. V mnoha jiných tanečních scénách se pak účinkující rvali, což jistě k nápravě světa také moc nepřispěje.
Ježíš visel na kříži přibit hřeby. Madonnina leklá ručka byla zavěšena v koženém očku, trnová koruna na hlavě nebodala a aby neuklouzla, nohy jí jistila spolehlivá plošinka. Pak přišly řeči o svobodě, která má prý v hlavě, a člověku se při tom vybavily všechny ty kroky, které byla Madonna ochotna udělat, aby se proslavila.
Na konci roku možná absolvuje letecký zájezd za nemocnými africkými dětmi, tedy pokud ji tam poznají a budou chtít podpisy.
Madonna v Praze potvrdila, že není dobré brát ji vážně. Lépe je chápat ji jako oběť šoubyznysu, která udělá všechno pro to, aby desítky fotografů hlídkovaly před jejím hotelem celé dny.
To je totiž to, oč tu kráčí.