Neurolog Filip Růžička: Náš život je náš mozek ukrytý ve tmě, v našich hlavách

Filmů, her, knih, kdy umělci zachycují neurologické nemoci, přibývá. Jak často se vám, neurologovi Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, stává, že vás žádají o rady?

Sem tam mi s podobnou prosbou přijde e-mail. To byl i případ Violy a představení Vděk. Jarmila Štuková (fotografka, dokumentaristka- pozn. red.) a Martina Kinská (režisérka hry - pozn. red.) zhruba před rokem a půl takto zjišťovaly, zda bych jim byl ochotný poradit, aby vše v divadle vypadalo věrohodněji. Souhlasil jsem, sešli jsme se v kavárně a dohodli se, jak bych jim mohl s přípravami pomoci.

Je jasné, jaká neurologická choroba Michelle postihla?

Není. Není to ani jasné z knihy (napsala ji Delphine de Viganová – pozn. red.), podle které představení vzniklo. V popředí problémů, které hrdinka má, je porucha řeči ve smyslu afázie, k níž se přidávají možná další problémy, jež zhoršují její soběstačnost: hůř chodí, padá, hůře si pamatuje.

V čem tedy konkrétně vaše pomoc divadlu spočívala?

Nejdřív jsem se sešel, jak jsem říkal, s režisérkou Martinou Kinskou. Dala mi scénář, který na základě zmíněné knihy napsala. Povídali jsme si pak o tom, jak takový „typický“ pacient s afázií může vypadat a jaké mohou být příčiny jeho stavu. Podobné potíže totiž může mít v souvislosti s řadou chorob. Možné spektrum diagnóz je zde poměrně široké. Následně jsem se setkal i s Klárou Cibulkovou, jež hraje Michelle. Také jsem poprosil naši vynikající logopedku na klinice, Hanku Růžičkovou, aby tvůrcům hry pomohla detailně pochopit a ukázat, jak pacienti s určitou fatickou poruchou běžně (ne)mluví… A asi dvakrát jsem se zašel podívat na divadelní zkoušky.

Na co se vás na nich nejčastěji herci: Klára Cibulková, Anna Kameníková a Ladislav Hampl, ptali?

Zajímal je hlavně ten celkový obraz pacienta postiženého afázií. Snažil jsem jim ho přiblížit, dát tomu nějaký reálný rámec. Zároveň jsem předpokládal, že smyslem představení není dokonalý popis určité choroby. To by bylo stejně těžké, protože žádný pacient není úplně stejný.

Ve Viole šlo spíše o jakousi uměleckou představu, jak by mohla Michelle, kterou trápí a frustruje porucha řeči, bojí se o ztrátu sama sebe, vypadat. Hra je ale také poměrně úsměvná a výborně zahraná, což více než vyvažuje jinak medicínsky závažné téma.

Čím hrdinka trpí se divák vážně nedozví?

Ne, což je jistě záměr tvůrců, jak divadelních, tak hlavně autorky knihy. Teoreticky mohla mít Michelle trpící afázií například mrtvici, v důsledku uzávěru mozkové cévy, nebo mohla trpět některým z neurodegenerativních onemocnění. Nabízí se primární progresivní afázie, o které se nyní mluví v souvislosti s Brucem Willisem, i cokoli jiného. Mohlo by jít klidně také o Alzheimerovu chorobu.

Do dalšího výčtu asi nepůjdeme. Ještě mi však řekněte, co vás, odborníka na Parkinsonovu chorobu, láká na tom, abyste kývl na podobnou nabídku?

Já jsem docela zvědavý a taková možnost spolupráce mě zaujala. Navíc, v medicíně jste jako specialista hodně zaměřený na jednu konkrétní oblast, na jednu problematiku. V ní se roky pohybujete. Podobná nabídka – jako přišla z Violy – mi umožnila nahlédnout do zcela jiného světa než toho mého, pracovního.

Čímž se vracíme k vašemu oboru, neurologii. V září šel do kin film o afázii, česká detektivka Němá tajemství. Viděl jste ho?

Ano, pozvala mě na něj právě Martina Kinská… A musím říci, že se filmařům podařilo problém zachytit věrohodně.

Lidé obvykle chodí za kulturou, aby si odpočinuli. Jste u podobných témat – které řešíte běžně ve své práci – schopný relaxovat?

Ano, proč by ne? Všimnu si možná detailu, co tvůrcům nesedí, ale dál to neřeším. Dokážu si dobrý film, divadlo užít, i když zcela neodpovídají medicínské realitě. Navíc filmů, které zobrazují nějakým způsobem neurologické nemoci, zase tolik natočených nebylo, ač jich přibývá. Výborný byl v poslední době třeba Trojúhelník smutku (režie Ruben Östlund, 2022 - pozn. red.).

I když v něm jedna z hrdinek, která pravděpodobně prodělala mrtvici a trpěla těžkou afázií, nehýbala v první části filmu „správně“ - vzhledem k afázii – pravou stranou těla, zatímco v druhé části měla najednou nehybnou levou stranu.

Vadí vám to?

Přiznám se, že mě to nejdříve trochu uhodilo do očí, ale věřím, že si toho běžný divák ani nevšimne. Myslím, že to možná odráží skutečnost, jak málo má veřejnost povědomí o neurologických onemocněních. Zlomenou ruku si představíme všichni, ale s poškozeným mozkem už často tápeme.

Přitom celý náš život, vše, co vnímáme o světě kolem, jak subjektivně prožíváme sami sebe, jakým způsobem se rozhodujeme, co si pamatujeme nebo na co jsme schopni nahlédnout, závisí na správné funkci mozku. Náš život je v podstatě jen náš mozek ukrytý ve tmě, v naší hlavě. Odtud plyne, proč právě o něj a jeho zdraví bychom se měli co nejvíce zajímat.

Nyní míří do českých kin další film s námětem, co by vás mohl zaujmout, Tancuj Matyldo. Řeší Alzheimerovu chorobu. Je to náhoda, že se jich sešlo v poslední době více, anebo podobných chorob výrazně přibylo a umělci na ně svými díly reagují?

Neurologických nemocí v populaci je opravdu hodně a přibývají. Jisté je, že populace stárne a věk je hlavní rizikový faktor, jak pro cévní poruchy mozku (mrtvice), tak pro neurodegenerativní onemocnění… Pacientů s Alzheimerovou chorobou, která je i hlavní příčinou demence, je u nás přibližně něco přes 100 tisíc.

Stoupají čísla i u Parkinsonovy choroby, která se projevuje zpočátku hlavně poruchami hybnosti (třesem, celkovou zpomaleností, svalovou ztuhlostí). Tam není tento trend vysvětlitelný zdaleka pouze věkem. Příčin tohoto jevu může být celá řada, od znečištění životního prostředí až po faktory, které přesně neznáme. Odhadem je v ČR asi třicet až padesát tisíc pacientů s touto chorobou. Nicméně, za nějakou poruchou řeči, afázií nebo dysartrií zdaleka nejčastěji stojí mrtvice.

O kolika pacientech s mrtvicí v ČR mluvíme?

Na základě odhadů má u nás mrtvici asi 25 až 30 tisíc pacientů ročně. Z toho 30 až 40 procent z nich bude mít poruchu řeči.

Teď jsme už od kultury dost daleko. Kdybych vás ale požádala o radu, jak všemu předcházet, co zmíníte?

Musíme všichni myslet na to, že náš mozek je velmi složitý a zároveň velmi „zranitelný“. Ač je skrytý, a má „jen“ takřka kilo a půl, zcela rozhoduje o našem životě, a především o jeho kvalitě. Je-li nemocný, zásadně nás to ovlivní. Věk ani naše geny nezměníme. Ale existuje celá řada faktorů, které mohou pravděpodobnost mrtvice nebo neurodegenerativního onemocnění prokazatelně ovlivnit.

Patří mezi ně například nedostatek pohybu, obezita, cukrovka, kouření, alkohol, časté úrazy hlavy a znečištěné životní prostředí. Takže je dobré se pravidelně hýbat, nepřejídat se, zdravě jíst, doporučuje se nejvíce středomořská dieta, nekouřit, alkohol pít minimálně, chránit hlavu… A pokud náhle vzniknou nějaké obtíže, například s řečí nebo pohybem, neváhat a okamžitě si zavolat pomoc.

Tohle je základ, že?

Dorazí-li pacient s obtížemi včas, je možné následky výrazně snížit, a to i na nulu. Proto si také myslím, že je skvělé, když umění dokáže onemocnění mozku dobře zachytit. Kdo z laiků správně pozná mrtvici nebo plíživý rozvoj poruchy paměti? Každý film, divadelní hra může v tomhle pomoci. Dělají kus osvěty.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Viola