Článek
Jedna z částí předkládá písničky z jeho vlastní tvorby od doby rozpadu Beatles v roce 1970 (zahajující It Don’t Come Easy, Choose Love či Photograph), další připomíná skladby Beatles (Yellow Submarine, I Wanna Be Your Man, Boys nebo With A Little Help From My Friends), třetí pak coververze, které Starr zpívá (Honey Don’t od Carla Perkinse nebo Give Peace A Chance od Johna Lennona) a ta čítající polovinu z koncertního repertoáru nese písničky z tvorby jeho spoluhráčů.
Je to trochu kabaret, něco jako setkání starších pánů po letech s mnoha vzpomínkami na srdci. Současně jsou ale na pódiu tak znamenité osobnosti, že výsledkem takového setkání je dobrý koncert s mnoha úhledně zabalenými hudebními dárky.
Složení kapely je barvité
Do sestavy Starrovy kapely dnes patří kytarista a zpěvák Rick Derringer, který v 60. letech uspěl s hitem Hang On Sloopy a dvěma a půl tisícům diváků v Kongresovém centru ho zazpíval. Skladatel a baskytarista Richard Page hraje ve výtečných Mr. Mister (loni se dali po deseti letech zase dohromady) a skládal pro Madonnu, Céline Dionovou a další.
Wally Palmar je zakladatel „osmdesátkové“ detroitské formace The Romantics, klávesista Edgar Winter se proslavil instrumentálkou Frankenstein (také zazněla), zpěvák a klávesista Gary Wright zaujal spoluprací s kapelami Spooky Tooth či Judas Priest a bubeník Gregg Bissonette je výtečný hráč, který má za sebou kooperaci s mnoha osobnostmi.
Hlavní hvězda Starr tomu od mikrofonu i bicích šéfoval. Když zazpíval, sál nadšeně jásal, když zpíval písničku Beatles, lidé si z pohodlných sedaček stoupali a tančili. Co na tom, že hlasově není příliš charismatický a jeho projev je tak trochu posmutnělý, byť k tomu třeba zrovna nemá důvod. Byl to jeho večer a on si ho užil.
Nechyběla ani komunikace s diváky
Jeho hosté ho nicméně pěvecky zastínili - třeba výtečný Wright v písničce Dream Weaver, anebo ve zpěvu podmanivě sametový Page, jehož vrcholné momenty přišly v písních Kyrie a Broken Wings od Mr. Mister. V Kyrie se ukázalo, jak pevné a krásné vokální party dokáže tahle parta hudebníků na scéně vyzpívat.
Přestože na pódiu bylo sedm silných osobností, působily jako skupina. Několikrát si vzájemně vysekli poklonu, jeden druhého uctivě uváděli, s diváky komunikovali každý po svém (Derringer byl rozšafný a Winter zase provokující) a pospolu předváděli výtečné „pracovní“ výkony, k nimž patřila i sóla na některé nástroje.
Možná bychom rádi slyšeli více písniček z repertoáru Beatles, možná by byl hezký vzpomínkový koncert utkaný jenom z nich. Takhle to ale bylo férové a výstavní. V písničkách Brouků by ostatně tihle výteční hráči asi těžko tolik vynikli.
