Neposlušná těla nás umí pobavit i pokárat, říká feministická umělkyně Lenka Klodová

Společná výstava obou žen s názvem Disobedient Bodies (Neposlušná těla), která je k vidění v pražské galerii Hunt Kastner do 18. ledna, je skutečný zážitek! Instalace překvapí svojí odvahou a otevřeností, co jde až na dřeň. Ale také vtipem, nadsázkou a zranitelností, kterou se silná žena nebojí přiznat.

Zajímavé je srovnání jejich tvorby. Zkoumají ženské tělo, ale jinak. Ewa Partum je o generaci starší, pochází z Polska. Její tvorba je typická pro druhou vlnu feminismu 70. let minulého století.

Téma ženského těla spojuje s politikou doby, kdy v Polsku bylo stanné právo a ona emigrovala do Berlína. Jde do věcí natvrdo, napřímo, blíží se realitě, která se odehrávala v ulicích.

Lenka Klodová se chvilku před začátkem 70. let teprve narodila a tvorbu spojenou s tělem objevuje až na konci 90. let, začátkem tisíciletí. Pracuje s nadsázkou, vtipem, estetikou bez protestu. Umí si z věcí udělat legraci a trošku nás i pokárat.

Právě že ne a mrzí mě to. Na české výtvarně scéně 70. let nebyla žádná umělkyně, která by razantně pracovala s tělovou politikou. I když všude okolo to vřelo. Na Slovensku byla skvělá Jana Želibská, jež ženské tělo zobrazovala z feministického hlediska. My máme jistý dluh.

Ano, nahotu a pornografii jsme viděli jako symbol svobody. Můj „nepřítel“, s nímž vedu umělecký rozhovor, není stát a politika jako u Ewy Partum, ale běžný občan. Chci ho dovychovat, ironickým způsobem mu ukázat, jak povrchně vnímá ženské tělo.

Časopis Ženin byla moje doktorandská práce z roku 2005 a vyšlo pouze jedno číslo, které rozhodně nebylo regulérním časopisem. Moje dílo bylo v odborných kruzích skvěle přijato, těžší bylo ustát ten mediální humbuk. Téma silně rezonovalo, informacemi jsem suplovala mezeru na trhu. Práce analyzovala pornografickou tištěnou produkci, přičemž stěžejní bylo stanovit hypotetická pravidla, která by platila pro ryze ženskou pornografii.

Je v tom reklamní finta. Zásadní je vztah k uživateli, tedy čtenáři. Pánové se v mužském pornografickém časopise dívají na „přehled úlovků“. Je tam zobrazena omnipotence, všemohoucnost, samozřejmě bez jakéhokoliv selhání.

Ženské publikum by mohlo sexualitu vnímat jinak. Potřebuje kontakt, blízkost. Vyobrazený muž by měl ke čtenářce vyzařovat obdiv, empatii a lásku. Čtenářce stačí nahlížet na fragmenty těla, vnímat příběh, vidět děj v obrazech, náznacích. Pro ni je důležité ztotožnění se ve smyslu: jsem žádoucí partnerka.

Vyučuji už přes 13 let a je zajímavé sledovat změny. Před pár lety byla například důležitá polyamorie, teď si studující všímají opomíjených skupin. A nechtějí, aby se cítili kvůli odlišnému přístupu k sexu špatně, aby je společnost odsuzovala, ohrožovala. Jsou velmi otevření. Zajímá je asexualita a uznání práva na ni. Spěje to k odtabuizování. Včetně toho, že sex nebudeme vůbec brát jako téma.

S nadsázkou reaguji na antropometrii (systém měření lidského těla - pozn. red.) a používání lidského těla úřady. Na výstavě jsou zvětšené tři občanské průkazy, které jsem před mnoha lety skutečně používala.

Zajímalo mě mimo jiné také, co se stane, když padělám oficiální dokument. Vyfotila jsem se ve své nahotě a falzifikát nechala zalaminovat. Chvilku jsem u sebe nosila čtyři občanky: reálnou a tři padělané.

To je poměrně novější práce a váže se k ní moje zkušenost s rakovinou prsu. Poprvé jsem použila svou tvorbu pro sebe. Pojala ji jako autoterapii.

Dílo je inspirované mamografickým vyšetřením a vylisovaná prsa s prostorem mezi nimi pojmou knihy. V jednotlivých „knihovničkách“ najdete témata, které rezonují se současnou ženou 50+: rakovina prsu, menopauza a rozvod.

Starší knihy jsem sháněla po antikvariátech a někdy to nebylo snadné. Vlítla jsem do prodejny a vyhrkla: chci jednu rakovinu, přechod a rozvod.

Ano, a velmi! Všimněte si, i vizuálně je mezi nimi obrovský rozdíl. Starší knihy z 90. let jsou strohé a odborné. Ty současné plné fotek, obrázků a připomínají lifestylové časopisy.

Za mě je to pozitivní i trochu negativní. Společnost problematiku žen středního věku otevírá a zajímá se o ně. Na druhou stranu zase hrozí komercionalizace i těchto lehce traumatických fenoménů. Myslím, že brzy přijde i pro mě nové velké kontroverzní téma: koncept aktivního stáří.

To je přechodová práce z roku 1998 mezi obdobím, kdy jsem se zabývala slovy, písmeny a emocemi v nich, a obdobím, kdy jsem se přeorientovala na ženské tělo. Když člověk nepřečte prostřední písmena „ve“, tak se vlastně z červené strašně rychle stane černá. A přišlo mi, že přechod mezi tou červenou a černou emocí má už co dělat se sexualitou.

Myšlenku podtrhuje figura ženy v líbezné pozici, která je záměrně vytištěná na nekvalitním xeroxu. Je tam hodně tiskařské černi, zvláště v klíně, který odhaluje červená sukýnka odfukovaná větrákem.

Reaguji na téma, které bylo rovněž dlouho tabuizované – ženská menstruace. Snažila jsem se jít přes podstatu. Zamýšlela jsem se: co je to vlastně menstruace? Odchod neoplodněného vajíčka a s ní spojená i bolest, která možná souvisí se ztrátou života.

Jak tomu zabránit? Hypotetickou demonstrací těhotných žen… V hlavách by pak měla následovat představa, jaký asi by byl život ženy, které by se podařilo menstruaci plozením dětí vyhnout.

Ano, je to moje neúspěšná klauzurní práce z vysoké školy. Studovala jsem sochařství u Kurta Gebauera, který byl sice velmi lidský, ale v tu dobu měl tendenci osobní témata považovat za méně „umělecká“.

Když jsem se vracela po půl roce mateřské opět do sochařského ateliéru, vůbec mi nešel přecvaknout mozek a vytvořit něco formálně. Řekla jsem si: nebudu potlačovat, co žiju. Byl to milník v mé tvorbě rozeznat, že témata lze prostě žít.

Ano, maminka mi pomohla ušít zlaté oblečky. Děti jsem přivedla do ateliéru, nevěděly, že jsou objekty, součástí performance. Přirozeně si hrály, bez jakýchkoliv pokynů… Zpětně se zamýšlím nad tím, do jaké míry je etické, když umělec nebo umělkyně zapojuje do díla vlastní děti. Nemohou se rozhodnout, dát k publikaci poučený souhlas.

Jde o mezinárodní festival, který organizuji a kurátoruji. Umělectvo, které pozvu, pro něj vytváří autorské performance, v nichž se zamýšlíme nad nahotou, vlastním tělem, jeho zobrazením, přijetím a pochopením.

Minulý rok jsme vyjeli i do Lvova do Ukrajiny. Měla jsem trochu obavy, jak budeme přijati, ale bylo to skvělé. Lidé, i když jsou na tom psychicky špatně, se nebáli mluvit o svých limitech, bezbrannosti, jak vnímají a cítí své tělo. Bylo to pro ně i pro nás ozdravující.

Festival nahých forem měl v roce 2024 desáté výročí. Ráda bych k akci vydala publikaci. Bude to ale náročná práce.

Věstonická Venuše má letos sté výročí svého objevení. To mě přivedlo na zajímavou myšlenku… Pocházím z Ostravy, Petřkovic, kde byla nalezena tzv. Landecká nebo též Petřkovická Venuše. Dokonce jen 200 metrů od našeho domu. Zkouším vytvořit hypotézu, že já a naše rodina, zvláště ženská část, jsme s ní svázány. A proměnit myšlenku do umělecké formy.