Německy napsaný román Libuše Moníkové vyšel v češtině

Přijetí Moníkové do českého kontextu je zatím velmi rozpačité: dosud vyšly jen překlady Esejů o Kafkovi (1990, č. 2000) a Ledové tříště (1992, č. 2001).

Její vrcholný román Fasáda (1987), za nějž dostala německou literární cenu Alfreda Döblina, sleduje život skupiny restaurátorů. V prvním dílu s názvem Ostrovy v Čechách (v originále Böhmische Dörfer) pracují na fasádě zámku Frýdlant/Litomyšl v podivném bezčasí normalizace. Jsme svědky svárů nejen uvnitř restaurátorské čtveřice, ale i jejích půtek s okolím - v druhém případě restaurátoři drží až dojemně pohromadě.

Moníková je autorka výsostně intelektuální, úspěch románu vězí mj. v tom, že svou estetiku účelně užívá při konstruování románu a své názory vkládá do úst postav-intelektuálů. A tak je opravdu jen výjimkou potvrzující pravidlo, když ve vypravěčském partu najdeme tyto věty: "Šel kolem Augustovy tiskárny, kde Božena Němcová vydala Babičku a později žebrala s cedulkou: Prosím o kousek božího daru", tedy chleba. Zemřela duševním vyčerpáním a hlady ve dvaačtyřiceti letech. George Sand je ve srovnání s ní bezvýznamná spisovatelka."

Zatímco první díl by se dal považovat za jakýsi dialog s Kafkou, druhý díl, Ostrovy na Sibiři (v originálu Potemkinsche Dörfer), je ve znamení Jaroslava Haška.

Restaurátoři - nyní v pozměněném složení, vedle Ortena, Podola a Maltzahna nyní stojí namísto Patery mladíci Qvietone a Nordanc (viz podtitul románu M. N. O. P. Q) - se vydávají za zakázkou do japonského Kjóta, ovšem musí přes Sovětský svaz, a i když se snaží seč mohou (vrcholem je sehrání hokejového utkání v Akaděmgorodku), bodře blátivou bariéru promluv sovětských funkcionářů se jim prorazit nepovede.

V třetím díle Věčně... se po půlročním sibiřském bloudění vracejí znovu na Frýdlant/Litomyšl a v prvomájově jásajícím městě se znovu setkávají s Paterou.

Při čtení máme neustále pocit, že popisované situace poznáváme, že jsme je zažili či aspoň zahlédli. Autorka ovšem rozhodně nezaujala pozici Češky obeznámené se situací, která povrchně a efektně informuje neobeznámené, tedy Němce a další západní čtenáře.

Moníková Prahu a Čechy vlastně nikdy neopustila. A nejenže v nich žila dál, ale dokázala jim určit i diagnózu, které nechybí přesnost, ani nadhled a vtip, a rovněž se snažila poukázat na, řečeno s autorkou doslovu "místo českých zemí v evropském kulturním kontextu". V textu se jí však povedlo víc než skloubit tyto dva aspekty - to by na román, který je skvělý už 17 let, navíc po změně politické situace ve střední a východní Evropě, nestačilo. Fasáda takovým románem je - knihou-událostí.

Libuše Moníková: Fasáda

Argo, Praha 2004, přeložila Jana Zoubková, 372 stran, doporučená cena 298 Kč, náklad neuveden