Článek
Když divák přijde na vaši výstavu, má dojem, jako by na ní vystavovalo několik různých malířů. Něco je velmi realistické, něco naopak úplně abstraktní. Historikům umění jste to pěkně zkomplikoval, když jim svými obrazy narušujete představu o jednotném uměleckém stylu malíře…
To je prostě dnešní dobou. Všichni žijeme v chaosu, skáčeme od jednoho ke druhému, ztrácíme jistoty, o nichž jsme si mysleli, že jsou trvalé. Stejně tak je tomu i v malířství. A rozhodně v tom nejsem sám. Vezměte si třeba Pabla Picassa. Také se celý život nevěnoval kubismu, ale střídal různé styly.
Vytvořil jsem velkou skleněnou vitráž pro katedrálu v Kolíně nad Rýnem. Nutili mě, aby to bylo figuralistické, takové trochu gotické s vyobrazením mučedníků dvacátého století. Ale udělal jsem jim úplnou abstrakci. Někteří dokonce tvrdili, že to je nekatolické. Svoboda volby je pro mě určující. Možná v tom střídání stylů je i chuť vyzkoušet něco nového a jiného.
Často použijete fotografii pro svůj obraz, ale malbu rozostříte tak, že působí spíše jako mihotavá vzpomínka. Mé oči mají vždy tendenci ten váš obraz doostřit, takže po chvíli dívání mě trochu bolí. Když malujete, nemáte podobné, až nepříjemné pocity?
Nemám, já to vidím prostě takto. Pro mě je to takto zaostřené, protože to není reprodukce fotografie, ale malovaný obraz. Chci, aby v tom byl jasný rozdíl.
O vaše obrazy je takový zájem, že se prodávají za milióny dolarů. Rekordem se stala dražba vašeho Abstraktního obrazu z roku 1986, která u aukčního domu Sotheby’s v Londýně stála v únoru 2015 třicet miliónů liber, což je dnes téměř jedna miliarda korun. Běžný zájemce nemá šanci si vaši tvorbu koupit. Není vám to líto?
Nejsem sběratel obrazů, jsem malíř a jsem rád, když má díla najdou svého zákazníka. Osobně nemohu za to, že dnes stojí tak obrovské peníze, i když jsem tím zájmem potěšen. Na aukčním trhu je to věc nabídky a poptávky. Ale obecně musím říci, že spoustu krásných obrazů si běžný sběratel nemůže pořídit. Proto jsou muzea a výstavy tak navštěvované.
V únoru jste oslavil pětaosmdesáté narozeniny a k jubileu se letos koná pět vašich výstav, čtyři v Německu a jedna v Praze. Nebude takříkajíc přerichterováno?
Tak se to opravdu sešlo, je to trochu bláznivé. Ale nedá se s tím zřejmě nic dělat. Že je výstava v Praze, mě opravdu těší. Do Prahy se na výstavy moc nejezdilo. Člověk mířil hlavně do Francie. Jsem rád, že nové vedení pražské Národní galerie oživilo atraktivitu výstavní nabídky. Očekávám, že se na výstavu přijde podívat domácí publikum, nejen to z Německa.
Zažil jste v Německu nástup a diktát konceptuálního umění. Mladí umělci spíše natáčeli videa, než aby malovali, slovo obraz se chápalo jako negativum. Jak jste tu dobu prožíval?
Jako hlubokou krizi umění a tak to chápala i celá naše malířská generace. Chtěli jsme dělat malbu, ale otázka byla, jak a co malovat, aby to v nové době a podmínkách zaujalo publikum. I když byl obraz mnoha teoretiky umění a kurátory výstav zapovězen, věřil jsem v návrat malířství, v návrat k závěsným obrazům. Krizi malování jsem tak nějak nebral na vědomí. A jsem upřímně rád, že se lidé k obrazům zase vrátili. Patří ke kultuře naší civilizace.
Malujete realisticky i abstraktně. Jaký je v tom pro vás rozdíl?
Pochopit abstraktní obraz je pro diváka složitější než přijmout malbu portrétu nebo krajiny. U realistického umění je totiž hned jasné, o jaký motiv jde, co chce malíř vyjádřit. U abstrakce není ani pro mě jako tvůrce občas jasné, jak malba v konečné podobě skončí.
Ale zásadní rozdíl bych v tom nehledal. Je to všechno o malování. Myslím, že vztah k abstrakci si najde každý, kdo má obrazy opravdu rád a kdo ctí samo umění. S abstraktními obrazy je to jako s hudbou. Vnímáte barevné tóny a melodii kompozice.
Jste romantik, považujete se za dědice velkého německého malíře Caspara Davida Friedricha?
Ano, rozhodně. V mých krajinách je to zřejmé. Mám staromilské tendence a jsem rád, když mě vidíte jako pokračovatele odkazu Caspara Davida Friedricha. V Praze jsou třeba mé obrazy moře, které jsou velmi příbuzné jeho malbě. Je to vlastně nemoderní malování, ale mám to rád. Proto to dělám.