Největší fotografická výstava v historii Prahy. Tono Stano a jeho středoškolské i aktuální snímky

Pětašedesátiletý Tono Stano patří k nejuznávanějším fotografům česko-slovenské scény. Narodil se na Slovensku, dlouhodobě ale žije v Praze. Řadí se ke generaci fotografů, kteří počátkem 80. let studovali na pražské FAMU a výrazně ovlivnili fotografii v obou zemích někdejší federace.

Výstava, která se otevřela ve středu 16. dubna, je podle kurátorek jednou z největších fotografických výstav v historii hlavního města. „Skutečně takto rozsáhlý vhled do tvůrčí činnosti fotografa ještě doposud Praha nespatřila,“ potvrzuje ředitelka galerie a jedna z kurátorek Magdalena Juříková.

„Je to pro mě naprosto zásadní výstava celého života, mého konstruktivního snažení v oblasti média-fotografie,“ řekl Novinkám autor. Jak sám dodal, nemá ale ve zvyku se „opájet svým dílem“, i když aktuální výstava, přístupná do 24. srpna, k tomu „nebezpečně svádí“.

Retrospektiva ve 2. patře Městské knihovny v centru Prahy představuje jak jeho práce vzniklé na střední škole, které jsou podle GHMP překvapivé svou otevřeností, invencí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu – důmyslné portréty či práce kombinující malbu a fotografické postupy.

Poprvé zde Tono Stano spojuje různé fotografické série z minulosti, jakými jsou například Kosmos s objekty v přírodě nebo unikátní projekt Bílý stín.

Nechybí ani fotky hereckých osobností z karlovarského filmového festivalu od Sharone Stoneové přes Johna Malkoviche po Daniela Brühla, kterého fotil Stano ve Varech minulý rok. Pro přehlídku navrhl i cenu pro vítěze – bronzovou sošku ženy nesoucí na hrudi křišťálovou kouli.

„Z mých začátků je tady fotografie, kterou jsem dělal v 16 letech, myslím, že to je tady nejranější dílo,“ představuje detailní snímek nalíčených rtů. „Je to určitá parafráze na Man Raye, to jsme tenkrát měli zadání napodobit nějaké slavné dílo z historie, takže jsem o tom zkoušel udělat nějakou svoji představu,“ popisuje fotograf.

O možné retrospektivě svého díla diskutoval s GHMP předchozích pět let. „Bylo to velké dobrodružství,“ shrnuje práci s ním a jeho archivem Juříková.

„Spolupracovala jsem s kolegyní Helenou Musilovou a Tono Stano nám ukázal spoustu tajů své tvorby, které nerad prozrazuje. A objevili jsme řadu zajímavostí, které nikdy nevystavoval a které ani nepovažoval za vystavitelné. Například polaroidy, ocitá se s nimi na úplně jiném poli, jsou to abstraktní fotografie, které vznikly laboratorní náhodou,“ zmiňuje další položky v retrospektivě, ke které vyšla i samostatná publikace.

Stano se proslavil zejména figurálními kompozicemi, snímky ženských aktů a portrétů, a to především v černobílém provedení spíše než v barevném. Proč?

„Ve fotkách využívám hodně tvar a světlo a mnohdy je barva navíc, nepotřebuju ji. Snažím se myšlenku, kterou mám, co nejlépe odprezentovat a dost často mi na to stačí černobílá, nechci zahlcovat prostředí zbytečně barvou, chci se uskromnit,“ vysvětluje s tím, že dříve ani jiná možnost než černobílá fotografie nebyla, a dělal ji tak „z donucení“.

Jeho fotografie jsou podle kurátorek zároveň dráždivé, humorné i provokující, je v nich nadsázka i touha po kráse a noblese.

„Návštěvníci si odsud odnesou možná změnu setrvalého názoru na to, že Tono Stano je především módní fotograf, který fotí hvězdy a pohybuje se v ‚high society‘. Tady je vidět, že má ten záběr obrovský, do velké šíře,“ uvádí Juříková.

„Někomu to může připadat jako taková manýra, ale neustále se proměňuje jeho přístup, pokaždé, když začne nějakou svou tvůrčí etapu, tak nezůstává na místě, pohybuje se dál, do jiných stran, takže jeho dílo je strašně proměnlivé. Myslím si, že to je to důležité, co tato výstava přináší,“ shrnuje ředitelka GHMP.

Dílo Tona Stana je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách – mimo jiné v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Moravské galerii v Brně, v Národní knihovně v Paříži či v Uměleckém institutu v Chicagu.