Článek
Když tak člověk prochází v tichu interiéru mezi velkoformátovými černobílými fotografiemi šestadvaceti autorů, nemusí ani nic říkat. Ty snímky mluví samy za sebe a nepotřebují ani žádné popisky.
Kurátorka Dana Kyndrová proto každé dílo opatřila jen jménem tvůrce a místem, kde obrázek vznikl, případně nějakým krátkým vysvětlujícím textem či překladem nápisů na zdích do angličtiny.
Když 21. srpna 1968 okupovala tehdejší Československo pětice armád Varšavské smlouvy se Sovětskou armádou v čele, byl to pro naše občany absolutní šok; jak je patrné z fotky Vladimíra Lammera z Václavského náměstí.
Kolona ruských tanků se valí směrem k Muzeu a muž v šusťáku s aktovkou v ruce stojí jako solný sloup. Ví, že kola dějin nemůže zastavit.
Podobnou a marnou snahu postavit se osudu, který se nekompromisně hrne na malého člověka, vyjadřuje snímek Bohumila Dobrovolského. Tank plný vojáků s výhružně vztyčenou hlavní si razí cestu v ulici plné lidí. Ti mu pro ztížení pohybu postavili do cesty, co se kde našlo. Třeba opuštěný autobus, který marně a v podstatě i zbytečně podpírá několik lidí holýma rukama.
Naprosto nekompromisní a brutální sílu ruských okupantů vyjadřuje snímek hudebníka Jiřího Stivína, na němž ocelový kolos drtí barikádu a na ní střechu tramvaje.
Aroganci moci vyjadřuje také momentka od Jaromíra Čejky. Voják v přilbě stojí za pancířem bojového vozidla a dívá se někam do prázdna.
Před ním zlověstně do prostoru trčí těžký kulomet, který zatím mlčí.
To, že někdo na vůz namaloval svastiku, už jen podtrhuje onu absurdní a zároveň tragickou situaci.
Ovšem nejpůsobivější snímek je ten od Václava Toužimského z libereckého náměstí. Tank s bílým pruhem číslo 314 najel do podloubí a v jeho troskách zahynulo devět lidí. Velmi silně působí i fotografie výrazného, byť předem prohraného vzdoru našich občanů. Dva mladíci nesou hrdě státní vlajku a vedle se valí dým ze stojícího tanku.
Následky a oběti
Většinou takový vzdor skončil tragicky. Vidíme to na momentce Jiřího Egerta, na níž jdou lidé s vlajkou na pohřbu Milana Kadlece, kterého přimáčkl vojenský automobil k trupu autobusu a rozdrtil ho.
To, že našinec i v těch nejtragičtějších momentech neztrácí smysl pro humor, který je navíc nadčasový, dokazují fotky nápisů na zdech.
Bedřich Kocek zachytil lidi sledující nápis na zdi „Co Čech to muzikant, co Rus to okupant!“ Na jiném obrázku Jiřího Egerta je ohořelý autobus, na nějž kdosi rusky napsal: Vyrobeno v SSSR. Ivan.
Srpnová okupace nám přinesla tragické následky. Především 137 zavražděných (včetně osmiletého Miroslava Chlupa), více než 500 těžce zraněných československých občanů, ale i následnou normalizační devastaci.
Tak jako Ukrajinci nikdy nezapomenou Rusům aktuální okupaci části svého svrchovaného území, Poláci katyňský masakr, tak my těžko někdy z mysli zcela vytěsníme 21. srpen 1968.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Leica Gallery