Článek
Výtvarník je pro veřejnost typický hlavně balony, auty, cyklisty či romantickými vhledy do zákoutí letišť.
Výstava olejů, tempery či litografií jej ale představuje i coby talentovaného portrétního tvůrce, který vzdává svými díly hold ženské kráse. Všechny slečny a dívky zobrazil z profilu, snad proto, aby mohl zdůraznit jejich smyslné křivky, především ty v obličeji. Hrdý nos, vyzývavé rty a štíhlý krk působí mnohem více eroticky, než kdyby dámu namaloval nahou. Tajemné tváře krasavic totiž v sobě skrývají příběhy, promarněné lásky, hořká zklamání či poraněnou duši.
Černobílá litografie Dívka z roku 1962 zobrazuje ještě ne zcela dospělou slečnu v námořnickém kostýmku. V obličeji má sveřepý výraz, má zúžené oči a tvrdě sevřené rty. Havraní hřívu jí zdobí vpletená mašle. Připomíná nějakého indiánského válečníka, který hledí vstříc nekonečnému horizontu.
Ve druhém plánu stojí u silnice dva stromy a o jeden z nich je opřeno kolo. Je vidět, že malíř nezapomněl na svůj celoživotní obdiv k jezdícím strojům a propašoval ho do obrazu aspoň ve formě drobného výtvarného prvku.
Podobně hrdý a nepřístupný výraz má ve tváři slečna na litografii Manka (1947). Vytrčená brada a bojovně vystrčená ňadra symbolizují její neústupnost, ale zároveň akcentují její mladost i ženskost. Barevná tempera z roku 1956 Manka – dcera velkoměsta ji prezentuje již jako dospělou a hlavně sebevědomou mladou ženu.
Suchá jehla na papíře Má žena (1948) ukazuje zralou dámu, která má přivřené oči a je zamyšlená. Její jemné křivky zvýrazňují duševní vyrovnanost.
Portrét Lhotákova kolegy, malíře Františka Tichého, který pochází z roku 1951, je už pojatý jinak. Především namaloval postavu z anfasu tak, abychom se jí dívali přímo do tváře. Za levým ramenem vykukuje vrchol cirkusového šapitó s francouzskou vlajkou. To je odkaz na Tichého oblíbené téma cirkusů a varieté i působiště v zemi galského kohouta.
Aby však neměl návštěvník pocit, že je ochuzen o typická Lhotákova díla, zařadili do kolekce organizátoři výstavy obrazy s tématy strojů. Na oleji Závodník (1955) se díváme za záda motocyklového jezdce, který hledí na svůj stroj, který má v péči jeho mechanik.
Hřbitov automobilů (1943) působí poněkud depresivně, je na něm totiž vrakoviště kdysi slavných, dnes však vysloužilých závodních mašin. Stín černého ptáka na obloze ponurou atmosféru už jen dokresluje.
Jako určité uklidnění pak působí olej Ve středohoří (1955) na kterém tvůrce ukázal, že lidská stopa vyjádřená technikou může koexistovat s panenskou přírodou. Přesto po zhlédnutí této výstavy lze dojít k názoru, že nejkrásnější krajinou, kterou stvořitel udělal, je ženská tvář.
Může se vám hodit na Seznamu: