Nejen v české literatuře šlo v roce 2010 opravdu o život

Švédský prozaik Larsson zemřel v roce 2004, ve věku pouhých padesáti let. Určitě přemýšlel, který žánr je pro jeho zájem o spojení dnešního světa se včerejškem, s odkrýváním fašistické minulosti v nejbližší rodině průmyslového magnáta, nejvhodnější.

Od 80. let minulého století, respektive od Jména růže Umberta Eka, je to detektivní pátrání nejlépe s historickým podtextem. Lidé si chtějí pořádně počíst, odkrývaným tajemstvím se vzrušit a poté uklidnit, pohoupat se v síti utkané jazykovým mistrovstvím autora. Možná i proto stále poutá Salman Rushdie, letos s příběhem Čarodějka z renesanční Florencie a tehdejší Indie.

Ti nejlepší dokážou vyprávět o životě druhých. Takový byl Larsson, takový je i soubor povídek Japonce Haruki Murakamiho Po otřesu, inspirovaný zemětřesením a sarinovým útokem. Hlavně je o lidech, kteří ztráceli pevnou půdu pod nohama.

Ne nadarmo Afroameričan Michael Thomas nazval svůj román oceněný v roce 2007 jako nejlepší anglicky psané dílo Do dna. V okamžiku, když hrdina nemá peníze na školné dětem, začíná procházet dosavadním životem...

Rád bych také připomněl román Nebe nemá dno Hany Andronikové, která se obsahově i formálně pokusila experimentovat, aby dokázala vypovědět o peripetiích hrdinčina (i svého) života. Možná také o sobě psal i Emil Hakl v nové próze Pravidla směšného chování. O vlastním názoru i otázkách blízkých vypovídal Balabán románem, který dokončil a takřka vzápětí ani ne padesátiletý odešel na věčnost.

V zaujetí českých autorů osobní inspirací vidím jeden z rozdílů naší a světové literatury. Možná i proto zaujal Antonín Bajaja románem Na krásné modré Dřevnici, vracejícím se desetiletí zpět. A mimo uměleckou literaturu pak Peter Demetz knihou Praha ohrožená 1939–1945, jak ji tehdy zažíval.

Ruský novinář Leonid Šinkarjov zase vyzpovídal žijící aktéry srpnové invaze 1968 a podal v knize Všecko jsem skoro zapomněl objevné svědectví. V literatuře i po desetiletích jde opravdu o život.