Článek
Kdy vznikli Navigators?
Pospíšil: Od roku 2003 jsme zkoušeli a nahrávali různý nápady a trvalo to dva roky, než jsme poslali první dema do Coca-cola popstar. Šli jsme do soutěže tehdy s Madalenou Joao, to byla holka ze Superstar, a potřebovali jsme pomoct s vokály na první koncert. Tak jsme sehnali Eriku s Noemi. Madalena se pak vrhla na sólovou dráhu a Erička s Noemi zůstaly. Tehdy vlastně vznikli Navigators - takže v roce 2005.
Nová deska mi přijde o dost tanečnější, byl to záměr?
Pospíšil: Ne, to tak vyplynulo. Je tam i spousta pomalých věcí. Hodně lidí poslouchá jen první půlku, jiní zase jen druhou. V ideálním případě se každý do té své druhé proposlouchá.
Pro mě byla vrcholem pomalá, dlouhá skladba uprostřed, je úplně jiná...
Pospíšil: To je záměr. Ze začátku jsou ty písničky, které většina lidí už zná z rádií a koncertů, a druhá půlka je určená spíš k naposlouchání. Keep it Real pak má skoro sedm minut.
Nicméně to hodně klasické funky, to „diskoidní“ funky mě přijde pořád stejné. Samozřejmě vím, že kritici oceňují něco jiného než fanoušci...
Pospíšil: Každý chce přece od muziky něco jiného. Někdo řekne, že tenhle track je nejslabší, jiný že je to jediná písnička, která se mu na desce líbí. I Want You vlastně rozděluje desku napůl. To je schválně. Stejně to bylo na Sky Travellin‘, v půlce se ta deska zlomila a odletělo to úplně jinam.
První deska mi přišla víc jazzová, tahle už připomíná Monkey Business. Je dobrá, ale není to ulítlé jako pomalé věci na první desce, které byly až „tripové“.
Pospíšil: Stojíme si za každou písničkou. Někdo v tom slyší Monkey Business, někdo jiný Prince nebo Jacksona nebo Stevieho Wondera, protože Martin má podobný hlas. Všechno už tu bylo, všechno musí přece někomu něco připomínat. Nenamlouváme si, že bychom vymysleli muziku z jiný planety, ani že máme patent na líbivost. Prostě děláme muziku, jak se nám líbí. Komu to co připomene, je přece úplně jedno.
Martin (nový zpěvák) je určitě velký přínos. Na české poměry má neuvěřitelný soulový zpěv.
Pospíšil: Raketa! (smích). Našemu hraní dal další power, ta jistota, síla hlasu a přirozenost projevu je neskutečná.
Bavíte se o recenzích?
Pospíšil: To víš že jo. Jasně, že jsi citlivý na to, co děláš. Někdo teď napsal, že je to super, ale není to tak dobré, jako kapely v Americe…
Ale to by se mělo říkat, ne? Hudba se musí srovnávat s veškerou hudbou. Dávat hodnocení 80 % jenom proto, že je to české, mi přijde jako ujetý způsob uvažování.
Pospíšil: Jasně, to je samozřejmě blbost. Kritika se někdy lehko přijímá zabarveně, když v tom máš tolik citů. Obecně by se vlastně neměla srovnávat hudba vůbec, protože termín „veškerá hudba“ znamená pro každýho něco jinýho.
Vaše pomalé věci ale pořád ujíždějí do úplně jiných krajin. Jsou alternativní, a to se mě osobně líbí nejvíc.
Konůpka: Mě taky!
Proč jste odešli od distribuce Sony?
Konůpka: Pořád nám volali lidé, že naší desku v krámě nemůžou sehnat. SUBPUB Records (náš vydavatel) to řešili pořád dokola, až se to vyřešilo takhle. Funguje to teď mnohem líp.
Teď jsme byli na vašem křtu a vnímali jsme jako problém, že tam naživo nejsou dechy.
Pospíšil: Je nás sedm, s dechovou sekcí by to bylo deset, ještě by to chtělo perkusáka a druhé klávesy a já bych ještě chtěl druhého MC. To by nikdo nezaplatil a my bychom se z organizace zbláznili, už takhle je to strašně složité sladit.
Pospíšil: Je nás sedm, s dechovou sekcí by to bylo deset, ještě by to chtělo perkusáka a druhé klávesy a já bych ještě chtěl druhého MC. To by nikdo nezaplatil a my bychom se z organizace zbláznili, už takhle je to strašně složité sladit.
Konůpka: A zvukovka na festivale? Přijedeš ve třinácti lidech a máš na ni dvacet minut. Neuděláš nic. Navíc my se snažíme ty písničky dělat naživo vždy jiné. Tahle nevýhoda nás přivedla na jednu velkou výhodu, že můžeme dát něco navíc na každém koncertě. Hrát pokaždé úplně jinak. Teď už písničky prošli takovým vývojem, že se vůbec nepodobají. Třeba Frenemy, to už je úplně jinde než na desce. Byl jsem na Eryce Badu a úplně mě rozsekala. Ta nehrála jedinou písničku tak, jak jí znáš z alba. O tom hudba je. Že to měníš. Nejde přece o to přehrát naživo desku jako Jukebox.
Vložíte takovou energii do té desky, která se vylaďuje v Americe, a pak to hrajete úplně jinak. Ale ten člověk se pak třeba diví - hele, ono to tam není...
Konůpka: Ale ten vibe je tam stejný a místy i lepší, protože dolaďování v Americe není v tom, že by se tam hledaly věci, které tam nejsou. Naopak největší výhoda masteringu v Americe je, že oni to udělají úplně nejpřirozenější, jak to jde. Ti nejlepší se snaží jen vyzdvihnout přirozenost nahrávky. Tady (v ČR) dělají pravý opak. Leští, překomprimují to, překombinují.
Může se deska vůbec zaplatit, když se s ní tak pipláte?
Oba: Ne.
Konůpka: Dá se dělat i levněji a myslím, že se nám to jednou stane. Zatím jsem měli velké štěstí a i na třetí desku už máme sponzora. Ale co se stane po třetí desce, nemůžeme vědět. Možná budeme muset nahrávat na koleni.
Pospíšil: Ale i to bude dobrý. Točili jsme přece i na chalupě v Setnici u kamen a ta nahrávka je skvělá. Na tři mikrofony celá kapela.
Na jaký koncert si letos vyrazíte?
Pospíšil: Já na Seala, Metaliku a na Q- Tip.
Konůpka: Jo, Q – Tip Vydal desku Renessaince - neskutečná. Ukázal, že hip-hop ještě žije. Strašně dobré texty, dobré beaty. Pak bych rád viděl Cypress Hill a Muse na Rock for People.