Natočit sci-fi jako z Hollywoodu. Jde to i v Česku?

O natáčení nové české sci-fi veřejnost dlouho nevěděla a trailery se zničehonic objevily až letos na jaře. To ale neznamená, že by snímek vznikl v rychlém tempu, spíše naopak. „Devět let,“ odpovídá Robert Hloz (34) na otázku, kolik času uteklo od chvíle, kdy jeho kamarád a scenárista Tomislav Čečka přišel s námětem.

„Jenom dodělat scénář trvalo několik let. Podali jsme žádost o příspěvek na Státní fond kinematografie, ale ani jsme nevěřili, že by ho podpořil. Napsali, že se jim nápad hrozně líbí, ale že si musíme nejdřív sehnat zkušeného producenta,“ poodhaluje režisér a spoluautor scénáře, jenž se doposud věnoval převážně reklamám a profesně jej nejvíc ovlivnil rok na filmové škole v Jižní Koreji.

„Oslovil jsem tři producenty, všichni reagovali pozitivně a vybral jsem Honzu Kallistu. Společně jsme se stali hybnou silou tohoto ,nemožného‘ projektu, kdy nám naše zarputilost nedovolila se vzdát a při každém zaškobrtnutí jsme zatli zuby a šli dál,“ vrací se k výrobě filmu, který stál přibližně 50 milionů korun.

Hloz v Bodu obnovy stvořil se svými kolegy povědomou, přesto znepokojivou blízkou budoucnost velkoměsta ve střední Evropě, kde do života lidí vstoupil nový vynález - domácí přístroj propojený s centrálním systémem, k němuž se uživatel každých 48 hodin připojí a uloží si do něj svoje já, v podstatě svou duši. V případě, že zemře násilnou smrtí, při autonehodě či jiném neštěstí, může být opět oživen.

Jádrem příběhu je detektivní zápletka, v níž policistka v podání Andrey Mohylové odhaluje možné zneužití technologie. „Když jsme psali scénář, každého jsem se ptal, jestli by se zálohoval, nebo ne. A bylo zajímavé, že dohromady to bylo padesát na padesát. Ti, kdo ještě nemají děti, většinou říkali, že jim přijde lepší prožít jeden celý život a nějaké riziko je vlastně příjemná věc. Ale ti, kdo už nesou odpovědnost za ostatní, říkali, že by si to určitě pořídili,“ popisuje Robert Hloz, ženatý otec skoro dvouleté dcery.

„Reakce okolí při psaní scénáře pro nás byly majákem, že náš námět v sobě nese určitý morální konflikt, což je věc, která v českých filmech nebývá, ale já ji chci v těch svých mít,“ podotýká.

Odmala je velkým milovníkem žánru sci-fi, jenž se v české kinematografii vyskytuje sporadicky, tím spíše v seriózní podobě pro dospělé publikum. Jinak u nás samozřejmě vznikly skvělé snímky Karla Zemana nebo komedie Miloše Macourka a Václava Vorlíčka, které spojují fantaskní svět s realitou.

„Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách,“ prozrazuje. „Má úžasnou vlastní mytologii. Kdyby paní Rowlingová napsala místo Harryho Pottera něco o vodnících, myslím si, že s jejím umem by to mohla být podobně fascinující věc.“

Jak se přesvědčil, ambiciózní film není možné přivést k životu bez silných partnerů, koproducentů a bez předem zajištěné propagace na festivalech a distribuce do kin.

Přiznává, že jedním ze zásadních dilemat bylo, zda Bod obnovy natočit v češtině, nebo angličtině. „Hodně lidí v zahraničí tvrdilo, že jedině anglicky, ale s čím většími žraloky jsme se bavili, tím spíš říkali, ať ho natočíme česky, protože českou sci-fi nikdo neviděl a budeme v tom jedineční.“

Rozpočet 50 milionů korun činí v přepočtu asi dva miliony dolarů, což je částka, která v Hollywoodu obvykle nepokryje ani gáži hlavního představitele. Divákům, kteří Bod obnovy viděli, však navzdory tomu vytanuly na mysl slavné snímky jako Blade Runner, Minority Report, Equilibrium, Zdrojový kód nebo Vyměřený čas, které rovněž ukazují svět, do něhož zasáhla přelomová technologie měnící životy. Přitom se ale jedná o díla, jejichž rozpočet se s našimi podmínkami vůbec nedá srovnávat.

„Všechny zmíněné filmy určitě byly podprahovou inspirací, ale věděli jsme, že je nemůžeme trumfnout ani okopírovat. Když ale lidé říkají, že Bod obnovy je český Blade Runner, je to pro nás neuvěřitelná pocta a opravdu jsme ani nedoufali, že se to povede,“ těší ho.

„Snažili jsme se ho udělat velkolepý, ale je to velkolepost jiné úrovně. V našem filmu vesmírné lodě neničí planety. Nemyslím si, že by v kinech měly být jen velké spektákly, ale i filmy originální,“ doplňuje režisér, jenž ve Zlíně vystudoval audiovizuální tvorbu na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati.

Své povolání si Robert Hloz podvědomě určil už v době, kdy si na videu tajně pouštěl Hvězdné války. Jeho rodiče nebyli sci-fi zrovna nakloněni a vlastně i sledování televize bylo doma spíše vzácností. „Místo toho jsem si hodně četl, ale zároveň mě lákaly zvuky těch filmů, na které se rodiče dívali. Několik jsem jich viděl skrz klíčovou dírku dveří do obýváku,“ s úsměvem vzpomíná. „Čím víc mi film odpírali, tím víc jsem ho chtěl vidět. Byl za tím i sociální tlak spolužáků ve škole, kteří se chlubili, že viděli třeba Gladiátora, a já předstíral, že jsem ho viděl taky.“

Pak mu jednou kamarád půjčil starou „véháesku“ s nekvalitní kopií nejstaršího dílu Hvězdných válek, po němž později zhlédl i navazující dvě epizody. „Když moje máma chodila pro mladšího bratra do školky, měl jsem dvacetiminutové okno, kdy nikdo nebyl doma, a já se mohl dívat, na co jsem chtěl. Takhle po kouskách jsem ty filmy jel neustále každý den dokola třeba rok,“ vybavuje si. Finální scény podbarvené dojemnou hudbou Johna Williamse ho zasáhly.

„Cítil jsem takovou vnitřní krásu z příběhu, který byl strašně silný, a slíbil jsem si, že tuhle radost chci lidem předávat.“ U přijímaček na FAMU ho však režisérka Věra Chytilová otočila už ve dveřích se slovy, že je ještě příliš mladý a o životě nic neví. Když to zkoušel podruhé, to už studoval druhý ročník ve Zlíně, měl pocit, že si s komisí výborně notuje a že krátké snímky, jimiž se mohl pochlubit, se kantorům líbí. Rozhodnutí o nepřijetí jej proto zdrtilo. „Koho tam teda vezmou? Kdo chce dělat filmy víc než já?“ zoufale se ptal sám sebe.

S odstupem času nikomu nic nezazlívá, protože to zásadní jej teprve čekalo. Studium ve Zlíně si proložil jedním rokem na filmové škole v jihokorejském Soulu, kam se dostal v rámci mezinárodního studentského programu. Zároveň se rozhodl, že projektům, které si vybere, bude dávat tolik energie, kolik může - už z toho důvodu, aby v sobě nepřijetí na FAMU zpracoval. „Korea mi pak otevřela dveře k velkým projektům. Kdyby mě na FAMU vzali, možná tu teď spolu ani nesedíme,“ zamýšlí se.

Ještě před odletem do Koreje zaujal krátkým filmem Mlýn (2011) o vyřízení starých účtů mezi dvěma muži. Do hlavních rolí se mu podařilo sehnat Norberta Lichého a Dalimila Klapku. „Norbert je perfektní člověk, pomoc studentům mu přišla důležitá a já jsem mu nadosmrti vděčný, že do toho šel a že obětoval hodně osobního pohodlí,“ komentuje roli faráře.

Dalimila Klapku, jenž se ve starším věku věnoval především dabingu, si vyhlédl právě na základě jeho hlasu, jímž u nás mluví třeba inspektor Columbo. Zájem mladého režiséra herce překvapil, ale nabídnutou roli poustevníka, který střeží větrné elektrárny, přijal.

„Děj se odehrává na velkém, širém poli, kde fouká, začalo tam i sněžit a bylo to drsnější, než jsme si představovali. Pan Klapka už byl v letech, ale protrpěl to s námi. Říkal, že když už jsme tady, tak se to přece musí dodělat a nesmíme to vzdát,“ vzpomíná Hloz. „Když loni zemřel, psali jsme si s celým štábem, jaká je to škoda.“

Ještě větší ohlas vzbudil jeho „korejský“ film Numbers (2012), v němž už je patrná záliba ve sci-fi žánru. Jde o romantický příběh dvou lidí v neonovém nočním velkoměstě, v němž se potkají muž a žena se stejnou zvláštní schopností vidět nad každým člověkem různá čísla. Promítal se na mnoha světových festivalech a získal i několik ocenění.

Už po příletu věděl, že rušné hlavní město Soul chce do nějakého snímku zakomponovat. Tedy až poté, co ustojí střet s odlišnou kulturou a nároky kantorů. „Když jsem tam studoval, bylo v zemi asi sto filmových škol, konkurence neuvěřitelná a tlak uspět obrovský. Představoval jsem si, že tam budu hodně cestovat, ale na to vůbec nedošlo.“

Jižní Koreu zvolil proto, že jej už dlouho fascinovala tamní kinematografie, která zásobuje celou Asii a do povědomí západního publika pronikla třeba s populárním seriálem Hra na oliheň nebo dramatem Parazit, které ovládlo i udělování Oscarů za rok 2019.

„Korejci v sobě mají velkou zdvořilost a neumějí říkat ne. Když jsem točil Numbers, potřeboval jsem zařídit hodně věcí, a když jsem se jich ptal, jestli je to možné, na všechno řekli ano. Ale když na to dojde, zjistíte, že to znamenalo ne,“ líčí odlišnosti v náturách.

Cizinec se podle něj musí naučit velmi citlivě rozeznat, kdy ano znamená opravdu ano, což je vysilující. Byť tu zemi miluju, vyžaduje mentální brnění pro člověka, který je vychovaný ve velmi upřímném prostředí, kde má každý prořízlou pusu,“ srovnává ji s Českem. „Já jsem se po tom roce strašně těšil, až mě někdo pošle do prdele, až mi řekne, ne, prostě to nejde a vypadni odsud!“ povídá se smíchem.

Úspěch studentského filmu Numbers měl nečekaný důsledek v tom, že se Robertu Hlozovi začaly ozývat reklamní produkce. Ačkoli by ho to samotného nenapadlo, uvědomil si, že některé televizní spoty má opravdu rád, proto se ponořil do dosud neznámých vod a během přípravy svého prvního celovečerního snímku působil především jako reklamní režisér. „Blbé reklamy nesnáším. To je zlo pro lidstvo. Snažím se je dělat zábavně, aby divák nepřepínal, ale naopak z nich měl radost,“ vytyčil si.

Když Bod obnovy na počátku jeho vzniku nabízel do světa, na stole byla i možnost točit ho v Asii. „Nějak nám to ale nedávalo smysl. Báli jsme se, že když scénář pošleme do Číny, natočí ten film dřív než my,“ popisuje.

Nakonec se tvůrčí tým rozhodl ponechat zasazení do střední Evropy. Natáčelo se v Praze, v Bratislavě a okolí a na několika místech v Polsku. V Jižní Koreji se pak konala světová premiéra snímku, na kterou navázala ta česká na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Jednu z projekcí navštívil za velkého mediálního zájmu i prezident Petr Pavel.

Pozornosti diváků jistě neunikly různě modifikované vozy tuzemské automobilky Škoda včetně prototypů, které ochotně zapůjčila z depozitáře svého muzea. V jednom záběru se objeví i nerealizovaná národní knihovna alias chobotnice od Jana Kaplického, k čemuž dala souhlas vdova po slavném architektovi Eliška Kaplický. Představa, že by se nakonec opravdu postavila, a to dokonce do roku 2041, kdy se snímek odehrává, však skutečně náleží do žánru sci-fi…

„Pracuju na několika dalších námětech, některé jsou také z blízké budoucnosti a jsou takovým pokračováním Bodu obnovy, ale s úplně novou technologií. Mám zároveň rád mytologii a takovou fantaskní pohádkovost,“ naznačuje Robert Hloz, kam se třeba příště vydá. „Chci ale přitom prozkoumávat morální dilemata, která musejí hrdinové řešit a která vypovídají i něco o nás.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina