Článek
Demonstrace na Rudém náměstí proti okupaci Československa v osmašedesátém roce se stala historickou událostí. Jaký podle vás měla vliv na lidi v Sovětském svazu a na Západě?
Je to velmi zvláštní, ale její vliv rostl a rostl, a zdá se, že růst nepřestává. Nešli jsme tam, abychom se stali jakýmsi symbolem, ale stali jsme se jím. Psala jsem o tom už v článku k patnáctému výročí té demonstrace, který byl otištěn v novém ruském a polském vydání knihy Poledne místo doslovu. Teď se ale blíží čtyřicáté výročí oné demonstrace. Za ty roky se toho tolik odehrálo, zdálo by se, že je na čase zapomenout na tu eskapádu osmi – ne sedmi! – lidí, ale vidíte, nezapomíná se.
Na jednom z nedávných pochodů nesouhlasících v Sankt-Petěrburgu vyšli lidé na ulici s velkým transparentem 1968–2008. Za naši a vaši svobodu. Já jsem na něm ovšem měla Za vaši a naši… A v úžasné knize o dějinách Ruska Volíme si svou historii. „Rozcestí“ na cestě Ruska. Od rurikovců k oligarchům jedna z kapitol těch „rozcestí“ začíná a končí námi. Jmenuje se Já – dokážu – mluvit! Dovolte mi uvést závěr té kapitoly: V roce 1974 natočil režisér Andrej Tarkovskij film Zrcadlo, který jen s obtížemi prošel cenzurou a promítal se „nenápadně“. Námět toho promyšleně filosofického filmu byl zbudován na obrazu zrcadla, mystické paměti člověka, jeho nejvyššího soudu. Zrcadlo nedovolí člověku zalhat. Učí ho říkat pravdu o sobě samém a jeho zemi, o minulosti a současnosti. První epizoda filmu je svébytným klíčem ke všemu, co chtěl Tarkovskij divákům říci.
Logopedka s neuvěřitelným vypětím pracuje s koktavým a zadrhávajícím výrostkem. Za několik minut dojde k zázraku. Chlapec s obtížemi, ale zcela jasně pronese: „Já – dokážu – mluvit!“ Jako řeč dělá člověka, tak způsobilost ke svobodnému slovu a činu dělá občana. Bez této alternativy k „otrockému poklidu“, která doslova vyklíčila v letech brežněvské „stojatosti“, by nedošlo k demokratické revoluci v roce 1991.
Kdyby těch sedm nevyšlo na náměstí…
No ale zase: sedm. Jenže s námi byla ještě Taťána Bajevová, mladá studentka, kterou jsme, když už jsme seděli na oddělení milice, přemluvili, aby vypověděla, že se demonstrace neúčastnila, nýbrž jen byla na náměstí poblíž nás. O tom se mimochodem také vypráví v mé knize Poledne. Je tam přímo Vylíčení Táni Bajevové, osmé účastnice demonstrace. Ale… sedmička je číslo začarované. Všichni budou pořád dokola říkat sedm!
Demonstrace vám změnila život. Jak jste si ho představovala před ní?
Víte, vždyť já jsem už před tou demonstrací vydávala Kroniku aktuálních událostí, která 30. dubna letošního roku také oslaví čtyřicátiny, a Kroniku považuji ve svém životě za mnohem větší věc než tu demonstraci. To je toho, vyjít jednou na náměstí. Ale spustit takový mechanismus, který funguje dalších patnáct let, tedy i po mém zatčení a po zatčení dalších redaktorů, kde se psalo o represích i o odporu, kde se pečlivě sledovaly osudy politických vězňů, vycházely anotace samizdatu, zveřejňovaly se nanejvýš významné dokumenty a vyprávělo se o národnostních i náboženských hnutích v SSSR – tady svou zásluhu nikomu nepřenechám.
A bylo samozřejmě jasné, že přinejmenším za tohle mě dříve či později nejspíš zavřou. Na to musel být člověk připraven. Jediné, čeho jsem se bála, bylo psychiatrické vězení, věčné lůžko, jak se tomu říkalo ve vězeňském a lágrovském žargonu. Inu, čeho jsem se bála, toho jsem se taky dočkala.
Sdílela jste osud mnoha bojovníků proti sovětskému režimu. Stala se vám emigrace zkouškou pevnosti? A co vám dala?
Stala, a zdá se, že jsem tu zkoušku vydržela, ale možná také díky jisté lehkomyslnosti, která je mi vrozená. Připravovala jsem se například na nostalgii. Věděla jsem, že bude třeba ji snést a překonat… Ale nostalgie žádná, ani na vteřinu. Samozřejmě, stýskalo se mi po matce, po přátelích, ale nostalgii – a její příklady jsem zažila, trápil se jí například můj předčasně zemřelý společník Vadim Delone – ne, tu jsem nepociťovala, a ukázalo se, že není co překonávat.
Jiná věc, na kterou jsem se připravovala, bylo nevyhnutelné ohrožení jazyka, ale v důsledku srážky s cizími jazyky a s řečí – občas hroznou – ruských emigrantů, ani nemluvím o starých emigrantech, těm se to dá odpustit, ale ti noví, jen přijedou na Západ a žádný jazyk ještě neovládají, a už je jejich řeč samý kalk – tak tedy v důsledku tohohle pohroužení, řeklo by se do nepříznivého prostředí, se jazyk mých veršů, ale i mé žurnalistiky začal obohacovat, nabývat větší ohebnosti a vytříbenosti.
Vaše verše jsou hluboce lyrické, a to je poněkud nečekané. Dalo by se očekávat, že vaše tvorba, nemluvě samozřejmě o próze, bude tvrdá a převážně s politickým kontextem. Nemohla byste říci něco o zdrojích své poezie?
O zdrojích, to by bylo moc dlouhé vyprávění. Ale i když mé verše jsou podmíněně řečeno politické, jsou vždycky, jak říkáte, lyrické. Lidé se mě často ptají: Co jsi vlastně víc, básnířka, obránkyně lidských práv, překladatelka nebo novinářka?
Odpovídám: Já se nedělím. Já jsem já, Natalija Gorbaněvská. První verše, které jsem „nechala naživu“, pocházejí ze šestapadesátého roku, ale skutečná zralost začíná asi tak ve dvaašedesátém. Měla jsem štěstí, napsala jsem tehdy dvě básně, které dodnes zůstávají „mou klasikou“, Koncert pro orchestr a Jak voják Andersovy armády, a s těmihle verši jsem přišla k Achmatovové. Kdybych se k ní byla dostala, jak jsem se na to chystala, rok předtím, neměla bych jí tehdy prakticky co ukázat, psala jsem tenkrát hodně všelijakých nesmyslů. Úloha Achmatovové jako člověka, jako básnířky i jako člověka v poezii pro mě s ubíhajícím časem jen roste.
Jak velká je podle vašeho názoru role spisovatele a básníka v současné společnosti?
Nevím. Zdá se mi, že ve společnosti je spíš nevelká. Je tím vinna jak společnost, tak sami spisovatelé a básníci, a navíc i šťastný obrat historie, který jako by ze spisovatelů sňal společenské, a tím spíše politické úkoly. Ale pro čtenáře – mám na mysli individuálního čtenáře, ne toho, o němž se mluví v jednotném čísle, ale rozumí se tím množné – pro toho, který je jako tajemství, jak říkala Achmatovová, každý z nás něco znamená, každý z nás nalézá spřízněné duše, schopné zareagovat na zákruty našich veršů.
Dojde ke splynutí kultur Ruska a Západu, nebo zůstanou navždy oddělené?
Ta otázka není tak docela správně položena. To je totéž, jako když se zeptáte, jestli dojde ke splynutí české a polské kultury. Nedojde, ani u české a slovenské nedojde. Sblížení, to ano. Ale promiňte, ruská kultura – ruská, ne sovětská nebo taková, která opakuje pokleslosti sovětské, což není o nic lepší než opakovat pokleslosti té nejhorší západní – je i tak kulturou evropskou a světovou. Snad máte spíš na mysli civilizaci nebo společenskopolitickou kulturu. S tou civilizací je to trochu jednodušší, ale také smutnější. Jako celý globalizovaný svět teď Rusko přejímá to západní z povrchu a povrchně, ale to je, dá se říci, dětská nemoc po více než sedmdesáti letech odloučenosti od světa.
Se společenskopolitickou kulturou je to složitější. Za prvé jsme příliš dlouho, jako nikdo jiný, žili za komunismu. Za druhé skutečně existují jistá ruská specifika, ovšem ta rozhodně nejsou neslučitelná s liberálními a demokratickými hodnotami, jak si často myslí lidé v zahraničí a jak to deklarují pseudovlastenci, kteří teskní po Stalinovi a Ivanu Hrozném. Je zapotřebí času a trpělivosti.
Čí literární tvorba je vám blízká?
Už jsem jmenovala Achmatovovou. Úplný seznam mých hlavních básníků je tento: Puškin, Achmatovová, Mandelštam, Brodskij. Z prozaiků zase Puškin, Dostojevskij, Platonov. To jsou ty nejvýznamnější veličiny. Ale kromě nich mám ráda mnoho dalších.
Co byste přála českým čtenářům?
Mám samozřejmě své přání – aby si konečně přečetli Poledne. Překlad byl připraven už v devadesátém roce. Je třeba ještě přeložit Dnešní předmluvu (už loňskou) a onen článek Místo doslovu, o kterém jsem se zmínila, a potom zlomit Prolog knihy, jako jsem to měla ve svém samizdatovém vydání a teď v polském a novém ruském. Bylo by dobré, kdyby si přečetli tu zmíněnou knihu tří ruských historiků Volíme si svou historii, z níž jsem vám citovala, prostě aby si uvědomili, že ruské možnosti nejsou vyčerpány tyranií a trpělivostí. Ale možná, že už je přeložená…