Článek
K inscenování Cosi fan tutte byl pozván režisér Martin Čičvák, který má s operou jisté, byť minimální zkušenosti, ale jeho činoherní dráha je ověnčená již prestižními divadelními cenami. Očekávání originálního pohledu na Mozartovu operu však Čičvák bohužel nenaplnil.
Texty v programu napovídají, o čem inscenace snad mohla či měla být – o rozdílném názoru mužů a žen na sex, erotiku i morálku, o tradované smyslnosti žen, jejich vášni a touze, o shakespearovské zaměnitelnosti partnerů, vedoucí až k existenciálnímu znejistění, o absurdnosti přísah a ošidnosti zkoušek věrnosti, o nebezpečnosti valmontovského pokušitelství atd.
Bohužel zůstalo jen u dramaturgických snů, inscenace sama je totiž o ničem.
Pohled do zrcadla
Neúplný ovál, na němž se většina děje odehrává, má snad připomínat jeviště světa či manéž, což potvrzuje i vysouvající se kruhová opona, z níž Don Alfonso vyhlíží jako cirkusový ředitel, ale jež slouží povětšinou jen k převleku postav. Ty nosí jak současný společenský oblek, tak i operně stylizované kostýmy. Vždyť postavy (s výjimkou Despiny) přišly při předehře „na operu“ a divákům zrcadlově předvádějí jejich znuděné reakce. Zůstane však jen u ojedinělého vtipu, stejně jako po většinu opery.
Do války odcházejí Ferrnado a Guglielmo jako dva bílí Pinkertoni z Madame Butterfly a v převleku se vracejí jako Číňané z Turandot, kteří si při namlouvání střihnou sestavu taj-či. Další osamocený vtip, stejně jako když si Guglielmo při árii o ženách vytáhne z orchestru „houslistku“, která bezradně postává a pak odejde. Příběh se sune kupředu v klasické operní šarži – šestice protagonistů horlivě předstírá tu veselost, tu pobouření, tu tragiku, přičemž neustále snaživě obíhá po nakloněném orbitu, ale o smysluplném výkladu díla založeném na vypracovaných vztazích jasně definovaných postav či situacích nemůže být řeč.
Slabý hudební zážitek
Bohužel ani po hudební stránce nepřinesla inscenace o mnoho lepší zážitek. Hlasy sólistů trčí osamoceně a tvrdě v prostoru, absolutně k sobě svým zvukem ani barvou nelnou, což je patrné především v ansámblech. Fiordilighi Marie Fajtové má sice suverenitu výšek, ale postrádá znělé hloubky, Dorabella Annely Peebo vládne dosti ostrým mezzosopránem a dohromady jejich hlasy neladí.
Nejlépe pěvecky i hereckou přirozeností (až na přehnané máchání rukama) vychází Guglielmo Adama Plachetky, zato Jaroslav Březina svedl s Ferrandem nerovný zápas, v němž falzetové markýrování střídalo silové a intonačně pochybné forsírování. Kateřina Kněžíková má pro Despinu ideální hlas, ale proč tentokrát zněl bez mozartovské lehkosti? A herecky byla její komorná přehlídkou až nesnesitelně přehrávané, rutinní roztomilosti. Po cynickém intrikánství postavy nebylo ani stopy, ostatně v tom jí nepomohl ani Don Alfonso Petera Mikuláše, který místo pokušitele byl jen unaveným a blazeovaně přihlížejícím divákem, přičemž pěvecky má slovenský basista na Mozartově partu ještě mnoho co dohánět.
Orchestr pod vedením Roberta Jindy hrál spolehlivě, bez větších chyb (až na tradiční žestě), ale také bez názoru, ať už opřeného o dění na scéně, nebo o vlastní muzikantskou intuici.
V Cosi fan tutte předvedlo Národní divadlo inscenaci, jež nesvědčí o směřování k moderní inscenační podobě opery, o přínosu k mozartovskému stylu či tradici ani nemluvě. Nezbývá než upřít očekávání k Idomeneovi Yioshiho Oidy a Tomáše Netopila.
