Článek
O Shakespearově autorství se vedou dlouhé diskuse. Překladatel Martin Hilský soudí, že Shakespeare je autorem prvního a posledního dějství a že mu patří rétoricky propracovanější pasáže, zatímco Fletcherův styl je přímočařeji komediální.
Ačkoli hra spadá do období Shakespearových „romancí“, její styl se pohybuje v extrémech mezi vznešeností antické tragédie a groteskní maškarády. Patos, s nímž hru otevírají tři královské vdovy, kontrastuje s drsnými tóny lidových scén. Text je prošpikován množstvím dobových narážek na rytířská klání či dvorské slavnosti a zvláště pak scénami odkazujícími na Shakespearovy hry – Sen noci svatojánské, Hamleta, Richarda III., Macbetha, Večer tříkrálový, Vetu za vetu a řadu dalších. Ne nadarmo nazývali Fletcherovi kritici jeho hry „odvarem ze Shakespeara“.
Příběh je převzat z Chaucerovy Rytířské povídky. Synovci thébského vládce Kréonta Arcita a Palamon jsou nerozluční přátelé do chvíle, než oba vzplanou vášnivou láskou ke krásné Emílii, budoucí švagrové Kreontova protivníka Thesea. Vedlejší zápletku tvoří příběh žalářníkovy dcery, která láskou k Palamonovi zešílí. Témata jako přátelství versus láska, šílenství z lásky, čest poměřovaná věrností apod. jsou rozprostřena do textu, který sice nepostrádá poetická i filozofická místa svědčící o Shakespearově autorství, nicméně inscenování se vzpírá. Ne nadarmo ležel tak dlouho stranou dramaturgické pozornosti.
Režisér Ivan Rajmont se svým týmem zdůraznil groteskní charakter hry postmoderním míšením stylových i časových rovin. Theseus s nevěstou jedou na svatbu nazdobeným autem za zvuků Beethovenovy Ódy na radost, zatímco Palamon s Arcitem probírají své přátelství před oponou s romantickou malbou thébských hradeb. Pohyb na scéně obstarává systém točen, které ale dění spíše zpomalují, než dynamizují.
Hra, kterou ocení hlavně teatrologové
„Neuvěřitelná divadelnost“ hry proklamovaná režisérem před premiérou se na jevišti příliš neprojevila. Zvláště první polovina se vleče s únavnou jednotvárností. Vojtěch Dyk a Jan Hájek jsou zaměnitelnými ušlechtilými hrdiny, v úvodní scéně zaujmou Taťjana Medvecká, Eva Salzmannová a Sabina Králová v rolích prosících královen, Magdalena Borová s vervou a dívčím půvabem vyhrává „Oféliino“ šílenství žalářníkovy dcery, David Matásek zaujímá stereotypní karikující pózu vladaře kynoucího davům.
Dva vznešení příbuzní se asi ani po svém „objevu“ nestanou trhákem domácích scén. Jsou zajímavější jako dokument, ostatně bohatý materiál o divadle Shakespearovy a Fletcherovy doby přináší i program k inscenaci. Ale pro diváka bez vědomí dramaturgické výlučnosti hry bude asi inscenace tvrdým a k jádru zdlouhavě spějícím oříškem. Zvláště když hra „v trvání dvou hodin“, jak se praví ve škrtnutém prologu, trvá ve Stavovském divadle hodiny tři.
John Fletcher a William Shakespeare: Dva vznešení příbuzní
John Fletcher a William Shakespeare: Dva vznešení příbuzní
Překlad: Martin Hilský, režie: Ivan Rajmont, dramaturgie: Martin Urban, inscenační úprava: Kateřina Šavlíková a Ivan Rajmont, scéna: Martin Černý, kostýmy: Michaela Hořejší, hudba: Petr Kofroň. Česká premiéra 5. 6. 2008 ve Stavovském divadle.
