Napětí a tajemné minerální prameny v novém thrilleru Michaela Koryty

Vodítky jsou mu jen tajemná láhev místní minerálky a vlastní instinkt. Eric se ze zvědavosti tajemné vody napije a brzy se u něj dostaví halucinace a vize, které mu pomáhají odkrýt minulost tajemného kraje. K tomu všemu si znepřátelí Bradfordova vyšinutého příbuzného, jenž mu pátrání neusnadňuje.

Pod městem probublávají tajemné prameny a ve vzduchu se zvolna formuje neúprosné tornádo. Hlavní hrdina si zjevně mohl vybrat i klidnější lázeňský rezort.

Pokud od začátku přistoupíte na hru s ďábelskou minerálkou (zpočátku možná lehce směšnou a nepravděpodobnou), bude vás kniha Tak chladná řeka zřejmě bavit.

Korytovou hlavní autorskou devízou sice není spletitý, dechberoucí příběh (ten v tomto případě působí trochu překotně), ale zajímavě charakterově prokreslené figury.

Smolař Eric Shaw si získá čtenářovy sympatie od prvních stránek: žena ho opustila, kariérní sny se mu rozpadly a svá nejlepší léta tráví coby druhořadý tvůrce slepováním vzpomínkových videí, nad nimiž nepláčou diváci v kinosálech, ale příbuzní pozůstalého v kremační síni.

Problém nastává s Erikovými vizemi. Ty nemají jiný úkol než posunovat děj, objasňovat události staré několik desetiletí a ve svém výsledku tak působí lehce křečovitě. Autor měl možná zvolit jinou metodu objasňování než halucinační.

Erikovo pátrání se tak totiž neopírá o jeho vlastní důvtip, ale o nadpřirozený prvek. Je to právě nadpřirozeno, které postavy posunuje dál. Jejich chování pak může v některých momentech působit trochu samoúčelně – vyplývá spíš ze záměrů autora než z vlastní vnitřní logiky. Jednou z mála figur, která se tomu vymyká, je postarší amatérská meteoroložka Anne.

Čiperná stařenka se v zamotaném finále zachová mnohem logičtěji a odvážněji než její o dvě generace mladší spoluhráči. Její postava tak patří vedle té Erikovy k nejzábavnějším. Zručně budovaná atmosféra napětí je na několika místech zbytečně rozrušována dlouhými popisy denních úkonů hrdinů. Čtenářsky bych spíš ocenila tyto odstavce buď vynechat zcela, nebo je nahradit zpevněním nejasné minulosti městečka.

V anotacích je Koryta srovnáván se Stephenem Kingem, ale po dočtení „Řeky“ je celkem jasné, že toto srovnání neobstojí.

King sice také píše objemné knihy, ale v jeho pracích málokdy najdeme přebytečné autorské plácání se na místě. To, co je u Kinga důmyslné vytváření podmínek pro hrozivé finále, je u Koryty rozpačité plnění určeného penza stránek.

Přesto není Tak chladná řeka špatná kniha. Docela dobře naplňuje nakladatelskou představu letního čtení – upoutá pozornost a nenárokuje si přílišnou emoční ani intelektuální investici. Navíc stylově se Korytovi nedá upřít autorská zručnost. Pro daný žánr přesně vystihl dávku nekomplikované stylistiky, která však neuráží ani nenudí. Své čtenáře by si kniha mohla najít i v těch, kteří jsou již unaveni stále se zvyšující brutalitou a efektní krutostí v některých z posledních detektivních a thrillerových počinů, jež jsou na českém trhu k dostání.

Koryta si svou nastavenou míru vkusu drží až do konce, nešokuje lacině vyhřezlými vnitřnostmi.