Článek
O dramatickém odchodu Michala Viewegha z vašeho nakladatelství Druhé město bylo napsáno a řečeno mnohé. Jak se na celou věc s odstupem díváte?
Pro mě už ta věc skončila, vážně. Z původního naštvání jsem se vypsal, všechny nespravedlnosti jsem vyžaloval Wordu, a teď už se naplno věnuju jiným věcem. Takže katarze, ve smyslu očištění duše i těla od negativních emocí, zdárně proběhla.
A váš osobní vztah s Michalem?
Vůbec nic, nejsem Buddha ani Ježíš. Je mi to líto, ale Michal si od svých temnot, bolestí i nových přátel, kteří ho vodí jako medvěda po návsi, bude muset pomoci sám, nebo přinejmenším beze mě.
V říjnu se budete ucházet o hlasy brněnských voličů. Měla na vaše rozhodnutí vstoupit do politiky vliv i kauza na Červeném kopci, kdy dočasné přesídlení obyvatel ubytovny do vaší čtvrti vyvolalo vášně mezi sousedy i populistické sbírání bodů ze strany řady brněnských politiků?
Měla. Tahle šílená záležitost mě přiměla vylézt z ochranné ulity a říct věci, které jsem si vždycky myslel, nahlas a veřejně. Dokonce v přímém střetu s lidmi, kteří to celé rozpoutali. Seznámil jsem se při tom s Martinem Freundem, který mi první navrhl, ať kandiduju za Žít Brno. Když to později zopakovala má dávná známá Bára Antonová, byl jsem už trochu nalomenej. Navíc tu kauzu se mnou silně prožívala i moje žena, takže pak byla poprvé ochotná připustit, že bych šel do politiky.
Co na tom bylo tak jiné, že vás to dohnalo až k tomuhle rozhodnutí?
Za mým rozhodnutím kandidovat nestojí pouze ta kauza, ale hrozné bylo, že k tomu nahnědlému radikalismu dospěli prakticky ze dne na den lidé bohatí, vysokoškolsky vzdělaní, a ještě většinou praktikující křesťané. Nežiju v iluzích, ale tohle zaskočilo i mě. Vím, že byli částečně svedení, ale je-li to tak snadné, pak je ten problém větší, než jsem si do té doby myslel.
Kde se takový radikalismus bohatých a vzdělaných bere?
Drtivá většina lidí v naší společnosti žije pod nějakým tlakem, ať už je ekonomický, nebo vyplývá z nesrovnalostí ve vztazích. To doprovázejí různé nejistoty, strachy, pro které člověk hledá ventil. Jenže pokud žijeme ve společnosti, kde má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, je prostor, kde lze tuhle negativní energii ventilovat, velmi malý. I proto se učíme svou agresi potlačit, ať už prostřednictvím náboženství, nebo skrze kulturu v nejširším slova smyslu. To je ovšem pouze nátěr na naší zvířecí přirozenosti, který se musí neustále obnovovat. A když lídři společnosti dají zřetelně najevo, že je možné tuhle uzdu povolit, a nejrůznějším projevům agrese dokonce tleskají, zaděláváme si na hrozný průšvih.
Jeden z našich sousedů měl tyhle sklony vždycky, ale protože mu má žena hned na začátku řekla, že žádné rasistické projevy nebude poslouchat, nechal toho. Dobré sousedské vztahy pro něj byly důležité. Teď je ale hodil přes palubu kvůli něčemu, co má pro jeho život nesrovnatelně menší význam. I to svědčí o velké dezorientaci a zvyšuje to nebezpečí, že loď společnosti narazí na nějaký útes.
Čím si vysvětlujete vzestup nového populismu, o kterém se dnes hodně mluví?
Je evidentní, že situace u nás souvisí hodně s nedávnou ekonomickou krizí, kterou v Evropě reprezentuje zejména ekonomický kolaps Řecka, a s následky takzvaného arabského jara. Jedno i druhé spadá do roku 2010. V dalším roce propuká válka v Sýrii a v Česku se začíná politicky angažovat Andrej Babiš. Mimochodem, Tomio Okamura vydává ve stejném roce knihu Umění vládnout. Německo má plné ruce práce s řešením ekonomických potíží na jihu Evropy, takže podcení nebo prostě jen nestíhá nástup migrační krize. Velká nejistota, kterou spousta lidí během ekonomické krize zažije, otřese jejich důvěrou v systém a dává možnost vyniknout radikálním populistům; klasický model. Současný politický diskurs má svůj původ v tomhle čase.
Dá se vůbec dnes úspěšně dělat politika a nevycházet přitom vstříc těmto temným proudům?
Pro mě není politika nic abstraktního. Jsou to naopak konkrétní věci, které společnosti pomáhají, aby jakžtakž fungovala. Samozřejmě vím, že v dlouhodobém horizontu je to jen drobná část jakéhosi autoregulačního procesu, který ve společnosti a ve vesmíru probíhá neustále. Ale pořád je to část, která ke konečnému výsledku nějak přispívá.
Pro mě je představa, že dělám politickou kariéru tak, že říkám něco, co si nemyslím, absurdní. Pokud začínají ve společnosti sílit konfrontační, rozkladné tendence, cítím větší potřebu přidat svůj hlas k menšině, která chápe, že tahle společnost bude buď v širším slova smyslu konsensuální, nebo nebude vůbec.
Čím vlastně může spisovatel uspět v politice?
Bylo by to krásný, kdyby byl k dispozici nějaký nový silný příběh, který by společnost tmelil. Ale já ho neznám. A popravdě, ani moc nevěřím, že v dnešní společnosti lze s tímto starým modelem uspět. Z mého pohledu si je spisovatel a politik nejblíž asi v tom, že se snaží – nebo by se alespoň snažit měl – komunikovat. Nejde jen o to, příběhy vyprávět, ale také je umět vyslechnout.