Článek
Už jsme od autora v tomto žánru četli lepší kousky, ale nutno uznat, že i ve svých dvaasedmdesáti letech jde tvrdě na věc - bernardýn tu schroupá svého pána, krasavice se zřítí do terária se škrtiči, babička utluče vnuka kladivem apod. V roli vypravěče je tvůrce nezvykle ukázněný, spiritus švandrlíkus se tu ale stejně vznáší jako pára nad hrncem.
Škoda že literární kritika Švandrlíka už léta ignoruje. Jako jednomu z mála mu přitom spontánně, hned v několika nakladatelstvích najednou, vycházejí sebrané spisy. A na Švandrlíkově pracovním stole, dle pověstí vykrojeném pro autorovo břicho, vznikají nové humoresky s tematikou vojenskou, historickou, detektivní, memoárovou či příběhy pro děti.
Nejsou to žádná ambiciózní veledíla, ale autorovi to zjevně stále píše. A své čtenáře nadále baví. U Švandrlíka totiž okamžitě víte, na čem jste, resp. kde jste: v teritoriu zábavné literatury, která zavrhla psychologii, ráda se ochomýtá kolem pokleslých žánrů a disponuje obrovským darem proměnit životní dramata v estrádu. Obzvlášť povedená je autorova dikce. Zřejmě už v 50. letech si takřečený Švanda osvojil rétoriku agitátorů a mentorů, kterou dodnes s úspěchem paroduje.
Autor navíc není sebestředný. A pokud už píše o sobě, pak s velkou cudností, nejčastěji jako o tlustém líném sralbotkovi. Švandrlík nebere vážně sebe ani své umění. Když se v jedné jeho ztřeštěné scifárně snaží krvelační ufoni zjistit autorovu identitu, zavolají do Obce spisovatelů, kde jim sdělí, že Švandrlík je "škůdce české literatury a autor zavrženíhodného braku", kterého klidně můžou rozemlít do buřtů... Švandrlíkův paradox: Kde nejsou estetická očekávání, tam mohou přijít jen příjemná překvapení.
A to nejlepší nakonec - atmosféra. Tak jako třeba z Funesových Četníků či grotesek Les Charlots můžeme mimovolně sát atmosféru volnosti a bezstarostnosti, ze švandrlíkian lze čerpat - klid. Dílo tohoto autora je totiž podle mého prosto tragiky. A to i když popisuje smrt, násilí, nevěru či totalitní režim, vždy mu z toho švandrlíkovskou kličkou vyjde lehkonohá anekdota. V principu jeho psaní se skrývá neuvěřitelná lehkost bytí, jakási veselá nirvána. Jako někdo nemá hudební sluch a jiný zase zub moudrosti, Miloslavu Švandrlíkovi chybí smysl pro skutečně tragické vnímání života. A proto je s ním čtenářům tak dobře.
Miloslav Švandrlík: Markýz de Sádlo
Epocha 2005
Ilustrace Jarmila Růžičková
140 stran, cena neuvedena