Hlavní obsah

Nad knihou Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

Právo, Pavel Torch

Některým pražským intelektuálům se prý nelíbí úvodní část románu amerického spisovatele Michaela Chabona Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (knihu The Amazing Advantures of Kavalier and Clay přeložili David Záleský a Marta Záleská a vydal ji loni Odeon). Začátek Chabonova příběhu se totiž odehrává koncem třicátých let 20. století v Praze.

Článek

Ovšem, ten román přinesl Chabonovi široké uznání a také díky němu je dnes "rockovou hvězdou" americké literatury. Vynalézavá zápletka knihy propojuje únik před holocaustem, kouzelnickou kariéru, pražského Golema, amerického Supermana, vývoj komiksu, vývoj lásky a mnoho jiného. Copak se to tedy stalo? Že by ve světě nepostřehli nějakou chybu, která je nám v Čechách zřejmá?

Zkusím si tipnout: Nějaký Američan, který si nastudoval Prahu z knížek, nám bude něco vyprávět! Dojedl hamburger a místo muffinu se pouští do pražské literatury! Kdyby si radši dal milkshake a burákové máslo na hlavu!

Já bych spíš řekl: Buďme rádi, že Chabon v té pražské desetině konstruoval! Protože podle jeho textu What They Left Behind - Co po nich zbylo můžeme posoudit, jak to vypadá, když nekonstruuje. Jde o popis Chabonovy návštěvy Prahy a žádného lichotivého počtení se v něm nedočkáme. Co po nich zbylo pochází z podzimu roku 1992, kdy se Chabon s přítelkyní vypravili do Prahy. Text vyšel na podzim téhož roku v The New York Times a visí na Chabonově webu  www.michaelchabon.com .

Kvůli obsazeným hotelům se usadili v bytě pronajímaném turistům jakousi rodinou Černých. A Chabon zažil, jak sám říká, "spoustu legrace", když jedno odpoledne nakukoval do zásuvek, aby se dozvěděl, "co po nich zbylo". Proti tomu ...plán Prahy představuje archetypální kartografii města ponořeného v noční můře nebo ve šťastném snění. Praha, jako poslední svého druhu, musí být oním vysněným evropským městem místo všech zaniklých. Chabonovy popisy města vybudovaného minulými generacemi jsou originální, přesvědčivé a působivé. Romanopisec shledal v dnešní Praze jediný rušivý prvek: současné Pražany.

Už jeho popis pronajatého bytu je nejen záznamem pozorování, ale také zhodnocením. A Chabon se nerozpakuje říct, že jestliže někdo nabarví secesní kredenc na oranžovo, je to s jeho kulturní a mravní integritou na pováženou. Prohlídka zásuvek ho pak přivedla k soudům, které Pražané vysloví sami o sobě jen ve chvílích nejhlubšího sebemrskačství anebo ve středně těžké opilosti. Pohled na obyvatele v ulicích jeho dojmy potvrdil. Praha ze začátku devadesátých let se pro Chabona stává městem špatných účesů, páchnoucího kouře, zápachu podpaží a piva, úporného suchého kašle. (...) Je těžké si představit, že by tito lidé nebo kdokoliv jim podobný mohl vytvořit takové bizarní, tajemné a zároveň marnivé město, píše. Nakonec upřímně žasne, jestli je vůbec možné, že by čtyřicet let v sevření komunismu mohlo z města a jeho obyvatel odčerpat tolik energie.

A Chabon není žádný fouňa, který by to českým čtenářům usnadnil tím, že se nad ně bude vyvyšovat. Jak upřímně přiznává, vzhledem k jazykové bariéře nemohl do duší obyvatel proniknout. Své soudy vynáší se soustrastným smutkem. Jeho závěrem je, že obyvatelé Prahy, kteří by ve svém fantastickém městě měli nosit špičaté klobouky, vířivé turbany a pastelová roucha nebo róby se vzorem šachovnice, tak jako budovy kolem nich, nejsou schopni dostát čarovnosti svého okolí. Nedokážou navázat na to, co zbylo po jejich předchůdcích.

Ovšem pražská desetina Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye přináší jiný obrázek. Praha je v něm vlastně pouhým pozadím, na které se promítají živé stíny Kavalierových. A protože jejich (židovská) rodina je intelektuální, citová, hravá a ironická, je takové i jejich bydliště. Tato Chabonova Praha představuje dynamické, duchovní a roztomile podivínské město, plynule navazující na život předchozích generací. Že by Chabon tentokrát projevil vůči Pražanům vřelejší sympatie, než když psal Co po nich zbylo?

Obávám se, že je to naopak. Tady Chabon zřejmě konstruoval daleko víc než při své pražské "reportáži". Něco jsem si o konci třicátých let přečetl a pár mohykánů, kteří v takových pražských rodinách vyrostli, jsem poznal. Například ona břitká konverzace u stolu nad snídaní, novinami a knihami, plná laskavých šťouchanců, je věrohodným obrázkem, jak v takovém prostředí vypadala ranní duševní hygiena. Ale to jsou věci, které člověk musí buď uvidět, anebo si je vymyslet (vycítit je). Nevšiml jsem si, že by Chabon v závěrečné poznámce děkoval nějakým pražským pamětníkům - scházel se při sběru materiálů spíš s veterány komiksového věku v Americe. Předpokládám, že zachytil pražské ovzduší tak, jak ho vytušil z memoárů a jiné literatury. Krátce: že fabuloval, a díky tomu se dostal nečekaně blízko pravdy.

Což neznamená, že při popisu své pražské návštěvy střelil mimo. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye by tedy mohla posloužit jako jemná pobídka, abychom si uvědomili, o co jsme v Praze přišli. A mimochodem, Chabon asi nebude typický žrout hamburgerů. Podle půvabného doslovu Hany Ulmanové k českému vydání je zdatným kuchařem, který svede i chloubu židovské kuchyně gefilte fish.

Útěšný závěr: Od roku 1992 přece jenom uplynulo pár let, které snad spálily alespoň něco z toho "tuku průměrnosti", který Chabon cítil v "mase pražské návštěvy". Nebo ne?

Související témata:

Výběr článků

Načítám