Článek
Takto brilantně se umí vyjádřit Andrei Makine, francouzsky píšící Rus ze Sibiře, o níž se ve svém románu Za času řeky lásky rozepisuje rozmachem velkého vypravěče jako pokračovatel tradic ruského romanopisectví.
Šťastnou shodou okolností jsou páteří jeho příběhu prožitky z dob jinošství ve vesnici na sibiřské řece Amur, což připomíná ve francouzštině l'amour, lásku. Všechny její rozvrácené a zvrácené podoby v době autorova dospívání, kdy jeho vesnice Světlá marně čelila vykořenění, kdy duše venkova byla pleněna se stejnou dravostí jako tajga. Všechny tyhle proměny líčí autor s podobnou jasnozřivou osudovostí, s jakou líčí zmrzačení kamaráda krami, které se daly náhle v rozvodněném veletoku při jarním tání do pohybu.
Sibiřské řeky mají v ruské literatuře své místo, připomeňme dnes už zapomenutou, ale kdysi obdivovanou Legendu o řece, Irkutskou historii a další, ale jen málokomu se zdařilo s tak velkým citovým vzmachem proniknout do hlubin jejich ničení jako Makinovi, vylíčit ponurost rozkladu krajiny i jejích obyvatel a zároveň tak nápaditou zkratkou vyjádřit všudypřítomnou naději, kterou představoval zdánlivě nedostupný Západ.
Ten sem pronikne nečekaně a bezelstně, totiž do místního kina Rudý říjen v podobě herce Belmonda v jedné francouzské filmové komedii. Belmondo se zabydlel ve čtvrti Rudého října, přesně na půl cesty mezi rozložitou budovou milice a místního KGB a továrnou Komunard, kde se vyráběly ostnaté dráty pro všechny tábory Sibiře..., píše Makine a na dalších stránkách vydává svědectví o tajemství a záhadách pohyblivé hranice mezi Asií a Evropou, mezi Východem a Západem, mezi Džingischánem a Napoleonem, mezi Sibiří a Sankt Petěrburgem, mezi Moskvou a Paříží, aby v závěrečné kapitole naplnil kalich hořkosti až do dna, když popíše trapné setkání se svým přítelem z dětství na Amuru, přímo v lůně vysněného Západu, tedy v New Yorku: Takový šašlik na newyorský způsob se dělá jenom u nás...! Po smrti kuchaře pana hraběte Šeremetěva... ano, drahý příteli, díky tomuto vínu zapomenete na Moskvu, upadlou do spárů novobolševiků...
Řeka Amur je u Makina touha, tedy žena, a její podoby a proměny ztvárňuje uhrančivým způsobem jako člověk, který zná své kořeny, jakkoli jsou barbarské. Dlouhá zima je krutá a stejně krutí jsou i lidé, kteří v ní žijí. "Můj strýček má pravdu, když říká, že člověk je tím nejkrutějším zvířetem na světě!" "Tvůj strýček je básník, jako ty, Utkine. A básníci mají vždycky strach ze života..." Co dokáže udělat řeka s lidskou nostalgií, jak obohacuje naši imaginaci, vykresluje i jiný příběh z jiné řeky, příběh možná přeci jenom pochopitelnější. Příběh od Labe - našeho Amuru, "l'amouru" střední Evropy, z doby pádu železné opony, příběh jedné velké touhy, jak ji nezapomenutelně zpodobňuje i Makine. Nedávno vyprávěli obyvatelé jedné dolnosaské vesničky kdesi v Německu, co to pro ně znamenalo, když padla hranice. Za humny jim totiž teklo Labe, u něhož si jako děti všichni hráli, v něm se koupali a plavali, až jim ho náhle usekla neprodyšná hranice mezi tehdejším Východem a Západem. Když opona během několika hodin po letech padla, a to stejně rychle, jako kdysi vznikla, všichni místní běželi, utíkali jak o překot ke své řece, ke svému Labi, které neviděli celých čtyřicet let, a mlčky, po celou noc, jen pod hvězdami stáli a stáli, vynadívat se na tu nádheru nemohli, jak řeka poklidně teče dál a dál, jakoby se nic nedělo, jen slzy jim po tvářích kanuly jak hrachy.
A pak že Makine a jeho Amur, l'amour, není všude, nejen na Sibiři...
Andrei Makine: Za času řeky lásky
Přeložila Zuzana P. Krupičková
Baronet 2005
220 stran, 199 Kč