Nabourali jsme tabu, říká Tereza Kopáčová, která natočila seriál Smysl pro tumor

Co vás oslovilo na belgické předloze, podle které jste seriál natočila ?

Nadchla mě směs emocí, mimořádně dojemné scény střídané vtipnými, někdy oboje dohromady, také spousta skutečného života, lásky a naděje. To všechno se pojilo s důležitým tématem, které je v podstatě tabu. Bylo jasné, že pro všechny z nás by bylo užitečné, kdybychom to tabu nabourali. Jsou to jednoduché počty. V naší zemi se s rakovinou potká každý třetí člověk. Pokud máme alespoň dva blízké lidi, tak se s ní prostě dřív nebo později potkáme všichni.

O seriálu se mluví také jako o romantické komedii o rakovině. Co si pod tím máme představit?

Asi bych si netroufla navádět, abychom přímo tu nemoc brali s humorem. To ovšem neznamená, že člověk s diagnózou rakoviny a jeho blízcí musí o humor úplně přijít. Je to naopak.

Scenárista Smyslu pro tumor se rozhodl svou zkušenost popsat právě proto, že v průběhu léčby zažil i mnoho vtipných situací a ověřil si, že s humorem to celé zvládne snáz. To ostatně potvrzovali i naši hrdinové, mladí lidé se stejnou zkušeností, kteří na konci každého dílu krátce vyprávějí, jak to prožívali. Byla s nimi dost legrace.

Budete vyprávět příběh mladého medika, který onemocní. Ale asi nejen ten, protože taková nemoc zasáhne všechny jeho blízké.

Přesně tak. Vyprávíme i příběhy rodiny a kamarádů, které diagnóza hlavního hrdiny zásadně ovlivní, a dokonce na ně působí jako katalyzátor. Neřešené problémy vybublají na povrch, dobré vztahy se potvrzují, ty povrchní mizí.

Mimochodem právě příběhová linka rodičů se nejvíc blíží k té komedii, ačkoli řeší manželskou i osobní krizi. Všechny zúčastněné tahle zkušenost výrazně posune k lepšímu. I to nám potvrdili naši hrdinové. Spontánně přiznávali, že žijí lepší život než v době před diagnózou. I proto je podtitul seriálu Jak mě nemoc uzdravila.

Proč jste seriál točila v Hradci Králové?

Pro příběh a jeho peripetie bylo potřeba velké, ale ne hlavní, město s fakultní nemocnicí a významnými lékařskými kapacitami v oboru neurochirurgie a hematologie. Mělo být pokud možno hezké. Myslela jsem, že se bude v Česku těžko hledat, ale záhy se ukázalo, že všechny podmínky dokonale splňuje Hradec.

Navíc nám v tamní nemocnici vyšli úžasně vstříc. Abychom však její chod nezatížili víc, než bylo nezbytně nutné, nemocniční pokoj jsme postavili ve studiu na Kavčích horách, přesně podle pokoje v hradecké nemocnici. Takže jsme si užili i pražské studio.

Pro Českou televizi jste natočila například Metanol, Nevinné lži, Ochránce, pro Voyo Roubala. Tedy žádný lehčí žánr. A není jím ani Smysl pro tumor. Neláká vás někdy natočit čirou komedii?

Nikomu to neříkejte, ale vážná témata je ve skutečnosti snazší napsat i natočit. Nicméně v těch mých cyklech televizních filmů by se nějaké odlehčené kousky našly, třeba v Soukromých pastech nebo Jak si nepodělat život, vlastně i v Nevinných lžích. A Dokonalý svět, na kterém jsem se podílela, rovněž nebyl tragický.

Ale je fakt, že mi i do lehčích žánrů lezou těžší témata. Vlastně mi to připadá přirozené a pravdivé. Smích přes slzy. Nevím, jestli bych uměla čirou komedii, ale romantickou komedii bych si ráda natočila. Jenže jak říkám, vůbec není snadné ji napsat tak, aby byla opravdu vtipná a chytrá. Právě to zkouším. A i do ní se mi derou vážnější témata.

Už víte, co dalšího budete točit?

V únoru začneme točit příběh Studny, naši národní noční můru z Třiceti případů majora Zemana. Máme odvyprávět, jak to bylo doopravdy. Bude to šest hodin, tedy dílů, opravdové temnoty.