Článek
Z povídek odrážejících jeho první léta ve "zbloudilé ruské provincii" sálá nejen bolest z vykořenění, ale také odhodlání vypsat svou odpovědnost žánrem, který dokáže "zahlédnout, jak se rodí budoucí vzpomínka".
Nabokovovy krátké prózy i na zmenšené ploše předvádějí jeho důkladný přístup, který si nijak nezadá s jeho romány, a kladou nemalé nároky na editory. Preciznost a později schopnost psát stejně bravurně rusky jako anglicky (a francouzsky) autora frustrovaly až k nedořečenosti, a tak vedle sebe často existují různá znění téže látky, z nichž má být edičně závazná až verze takzvané "poslední ruky".
Polovina Nabokovových textů ze vstupního svazku jeho sebraných povídek existuje v češtině ve čtyřech starších výborech. Nedávné zevrubné ruské i americké edice pořízené ve spolupráci se spisovatelovým synem je doplnily o dosud přehlížené práce a také jim vracejí přirozenou logiku - chronologii. A s ní řád, s nímž krystalizovalo Nabokovovo nadšení, nostalgie i nechuť ke všemu falešnému.
Víc vidět, víc trpět
Pokud hledáme tematickou jednotu těchto raných berlínských próz, pak ji určuje specifický svět "Ruska mimo Rusko", který si žije vlastním životem. Výhoda všímavého příslušníka této smutné komunity spočívá v tom, že registruje víc než domorodec a může z okolního cvrkotu umělecky těžit, jak je patrné například z Nabokovova esteticky památného rozjímání o berlínských rourách nebo o místní zoo.
Na druhé straně ani tahle enkláva není tak silná v kramflecích, aby to exulantovi nepřipomínalo, že mu na rozdíl od většinové společnosti schází jistota všednosti a že v neustálém boji o ni už předem prohrál.
Mluvčími povídek se tak povětšinou stávají nejrůznější ztroskotanci, zbloudilci, psanci či v nejlepším případě lehce schizofrenní snílci, kteří jsou v klíčovém okamžiku konfrontováni tváří v tvář bídě a hrůze z vlastní existence. Pokud se k tomu nachomýtne i jejich někdejší bolševický pronásledovatel, dostanou od autora šanci na blahosklonné odpuštění (Břitva), pomstu metodou "zub za zub" (Mluvíme rusky), ale mnohdy se dostaví pouze pocit, že se jim život rozpadl a pokračování nemá smysl, byť vzkříšení sedělo hned ve vedlejším kupé (Náhoda).
Posvátný odlesk maličkosti
"Život je talentovanější než my," uvědomil si fascinovaně mladý Nabokov a reagoval na to častokrát formou moderní faustovské Pohádky anebo aktualizací romantického souboje (Ničema), pod jehož komickou slupkou jako bychom vytáhli na svět jednoho z nejlepších Puškinů či Gogolů.
Přestože ještě nejde o jeho vrcholné období, je v nich vidět, kolik Nabokov dokázal vytěžit třeba z jediného odstavce tenisového mače nebo kolik skryté energie současně projevil, když vzorově dostál požadavku povídkového žánru: zachytit okamžik prozření hrdiny, ve kterém si vybírá buď mezi nicotou, nebo jakýms takýms usebráním jít dál.
Sebekratší próza má právo být diamantem. A každé její slůvko je v Nabokovově podání vybroušenou poezií, bez níž by náš svět byl o něco pustším místem.
Největší z Rusů mimo Rusko
Byl to až román o spalující závislosti stárnoucího muže na pubertální školačce Lolita (1955, č. 1991) a jeho "pornografické" přečtení ze strany nadržených rekrutů americké armády, co Vladimira Nabokova (1899-1977) raketově vyneslo mezi literární giganty. Ačkoli by na tom místě radši viděl jiné své knihy. Jenže mezi válkami vystupoval pod pseudonymem Sirin, známým spíš krajanské komunitě. Neuvěřitelných 86 ruskojazyčných vydavatelství v Berlíně, jenž byl tou dobou hlavní přestupní stanicí pro emigraci před bolševickým terorem nastoleným roku 1917, totiž vytvářelo svět sám pro sebe, kde se nadaný tvůrce nikdy nepotřeboval učit německy.
Z "ruského období" v Berlíně (1922-1937) se autor po debutu Mášeňka (1926) blýskl románem Král, dáma, kluk (1928). V něm rafinovaně rozehrál svoje oblíbená témata: vztah umění a skutečnosti, prolnutí vysokého s nízkým, oslepující klam iluze. Ta se pak objevují rozpracovaná rovněž v šachistickém portrétu Lužinova obrana, filmové metafoře Smích ve tmě či kompozičně brilantním Oku. Znamenité zpracování zpackané "vraždy jako krásného umění" Zoufalství (1936) začíná dokonce pod libeňským vodojemem v Praze, kde až do roku 1939 žila autorova matka.
V roce 1940 utíká hvězda ruské berlínské enklávy z Francie za moře, kde pak na Harvardu vyučuje milovanou entomologii a s pomocí angličtiny potvrdí pozici jednoho z nejelegantnějších spisovatelů 20. století.
Nabokov považoval románovou tvorbu především za estetický zážitek ze hry, ale také za nezměrnou odpovědnost, s níž třeba psát každou větu tak, jako by právě na ní závisela autorova pověst - neboť "ze všech postav, jež velký umělec stvoří, je nejlepší jeho čtenář". Osudy tohoto "světoběžníka z donucení" se uzavřely ve švýcarském Montreux.
Vladimir Nabokov: Povídky I (1921-1929), přeložili Pavel Dominik, Zuzana Mayerová, Alena Ságlová, Michal Sýkora a Ladislav Šenkyřík. Paseka, 344 stran