Článek
To je ovšem jediná podobnost obou filmů, což mimo jiné dokazuje, že v exteriérech to není. Renčově filmu totiž navzdory rychlým i zpomalovaným záběrům sjezdu vodopádů a prudkých peřejí chybí vnitřní akce, pořádný silný příběh, který by pak při vnější akci diváka strhnul a držel v napětí, jak to s aktéry dramatu dopadne.
Film má přitom docela slušný start. Saša, muž téměř středního věku (Jiří Langmajer), dostane balíček se starým amatérským filmem a s deníkem, kam jeho otec zaznamenal svou poslední vodáckou výpravu – před patnácti lety se z ní nevrátil a ani jeho tělo se nikdy nenašlo.
Pozadí otcova zmizení, které Sašovi odesílatel balíčku vzápětí na smrtelném loži poodhalí, ho spolu se starým filmem inspiruje k výpravě, na níž se chce dopátrat pravdy. Najme zájezd s vodáckým průvodcem (Filip Blažek), posádku doplní další zájemci o sjezd divoké řeky – a jede se.
Krásná příroda a chybějící děj
Potud je vše v pořádku až na to, že se nestalo nic, díky čemu by byli diváci na odhalení pravdy zvědavi tolik jako hlavní hrdina. Snad je to i tím doutníkem a sklenkou něčeho ostřejšího, které Saša drží při sledování starých záběrů tak blahosklonně v ruce, že člověk neví, co si o něm a jeho pohnutkách myslet, co on je vlastně zač. A nedozví se to až do konce filmu.
Ale úvod navodí aspoň očekávání velkého dramatu na řece, které by diváky ke spoluúčasti přivedlo. Bohužel ani to se nestane. Posádka, s jejímiž členy jsme se seznámili vesměs jen velmi povrchně, prostě nastoupí do raftu a jede. Cestou divukrásnou krajinou na nádherné řece mají diváci dost času ocenit práci kameramana Petra Hojdy, ale bohužel hlavně proto, že mezi aktéry se dohromady nic neděje a nic podstatného se o nich nikdo nedozví.
Jedou, občas je sjezd sice ostřejší, ale není proč se o ně bát už proto, že nahoře je velitel výpravy teprve učil základy práce s pádly a vzápětí zvládli peřeje hodné zdatných vodáků. Světlým zjevem mezi nimi je jedině učitel v podání Miroslava Krobota, který jako by připádloval z lepšího filmu. Kdo ví, kolik měl herec napsáno a kolik sám stvořil, ale jeho postava vyzařuje tajemno, smutek i vtip, lidskost, která film nesmírně oživuje. A i když z hlediska celku je to hra sólisty v poněkud bezradně působícím sboru, což by vlastně nemělo být příliš pozitivní, ve skutečnosti je to záchranný pás celého filmu.
Když se totiž začne blýskat na rozluštění záhady, začne být prakticky všechno, co do té doby jen nemělo dost šťávy, hodně špatné. S objevením vousáče, jeho dcery, a zejména manželky s všeříkajícím pohledem, je záhada jasná – a film přitom ještě dlouho otálí vyjevit, co diváci více než tuší. K závěrečné akci na vodě dochází už v situaci značné únavy, kdy je na záchranu (filmu) pozdě, protože se odehrálo příliš mnoho obsahových nejapností.
Sportovní výkony příběh nezachrání
Nelze samozřejmě přehlédnout, že ze sportovního hlediska podali všichni herci v českých filmech nevídané a obdivuhodné výkony (škoda že většinou neměli také víc co hrát), že Renč se s nimi a se svým štábem vydal do jím dosud neprobádaných končin akčního filmu, že Hojda zprostředkoval záběry hodné National Geographic.
Vina za to, že se film Na vlastní nebezpečí nestal průlomem v žánru, tedy rozhodně neleží v nedostatku krásných exteriérů, efektních a mnohdy i režijně pěkně vymyšlených záběrů či sportovních kousků, ať je dělali herci sami nebo kaskadéři.
Vina je ve slabém scénáři a v absenci dramaturgie. Ta by film vyčistila od nefunkčních návratů do hrdinova dětství, které tvoří jen vatu na vyplnění času a každý náznak napětí na řece zruší, a také by vedla autory k vystavění pořádného příběhu, o který by se mohla akce na vodě opřít.
V pseudoromantice hodné slabších děl červené knihovny se o hrdiny asi nikdo moc strachovat nebude – s výjimkou starosti o pana profesora, kterého by člověk nerad ztratil z očí i z mysli. Jeho osud, jakkoliv se jeví nejzajímavější a je v něm cítit nejvíc napětí, však v centru pozornosti tvůrců ke škodě filmu nebyl.
Na vlastní nebezpečí
Na vlastní nebezpečí
Na vlastní nebezpečíČR 2008 Režie: Filip Renč, scénář: Josef Urban, hrají: Jiří Langmajer, Filip Blažek, Lucia Siposová, Miroslav Krobot