Článek
Začátek to je nepříliš optimistický. Jen trochu útlocitné dušičky si musely na startu přehlídky připadat jako po ranním bolehlavu, který je třeba zapít silným panákem.
Rakouská Odplata se točí kolem příběhu zločinu a trestu z malého provinčního městečka, kde by se jinak mohlo zdát, že se zhola nic neděje, kdyby neskrývalo také polosvět nočního klubu a jeho pochybných lákadel. A kdyby jej neplnila, jak to tak bývá, pracovní síla z východu.
Jinak se tu i vzduch líně a nezdravě povaluje po bezduchých ulicích, po širých stráních nebo v zašlých hotelových chodbách, v nichž postupně větrají všechny lidské sny. Když v tom se jeden životem omlácený podvodníček okresního formátu, připomínajícího bývalého rockera, rozhodne spáchat zločin z lásky k nepříliš mladé ani už atraktivní Ukrajince, nucené splácet prostitucí svoje dluhy.
Příběh, jenž by mohl vzdáleně připomínat filmy i u nás známých zpytovatelů rakouské duše Ulricha Seidla nebo Michaele Hanekeho, jak se píše v katalogu, však postrádá obrazovou brilanci a dramaturgické soustředění zmíněných mistrů. A tak slibně rozvinutá zápletka bohužel neudrží napětí a stává se provinční selankou, byť úpěnlivě míří k velkému lidskému dramatu a morálnímu finále.
Podzimní tance
Naopak estonská temná groteska Podzimní tance dokazuje, že těch několik filmů z baltického Estonska přestává být zcela anonymní kinematografií. Zároveň nabízí dávku pořádné postsocialistické deprese, bezvýchodnosti a pohříchu také zimy, z níž vám za chvíli brní nejenom zuby.
Musíte zatnout zuby a dívat se jako u sovětské televize. Na sovětském sídlišti, svíraném sychravým nečasem i vše prostupujícím rozkladem, se lidé trápí a marně doufají ve štěstí, neboť je absurdní i groteskní život bolí.
Namísto toho utápějí svůj úděl v alkoholu, v promiskuitním sexu, v neštěstí – nebo se nechávají oblbovat televizními seriály. Ne náhodou film připomíná občas rockový koncert, při němž se umdlévající postavy narcistně točí v hlasité muzice, samy opilé vlastní depresí.
Chvíli je vynikající, chvíli nesnesitelně namyšlený – to se pak utápí v hlubokomyslných intoušských kecech o hoři světa, o bergmanovských černobílých postavách nebo Pessoově neklidu.
Veinka Ounpuu nikoho nešetří, je ke všem postavám stejně nekompromisní. Přitom se ptá, jak spolu vůbec všichni mohou vydržet, natož žít. Nejlepší je nicméně tam, kde se snaží pouze odpozorovat drobné okamžiky ze života takového sídliště, ať už jde o „romantický“ vedle čtyřproudové křižovatky, nebo pozdní mondénní večer v takovém socialismem načichlém klubu.
U téhle antikomedie vás nicméně napadne, že kdyby to nebyla tragédie, připadalo by nám to i docela komické. Jenže utéct z takového světa, z permanentní kocoviny, je téměř nemožné. To už se spíše probudíte ráno v nabouraném autě.