Článek
Ohromující výsledek Kučerova dalšího pátrání můžete vidět do začátku září na výstavě Fotografové války 1914–1918. Ta se koná v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě.
V roce 2009 vzbudilo přes sto padesát černobílých fotografií, vystavených pod názvem Pěšky 1. světovou válkou: Objektivem neznámého vojáka, velký zájem médií i návštěvníků. Díky tomu se podařilo zjistit, kdo je tím neznámým fotografem – jmenoval se Jindřich Bišický a sloužil u 47. pluku.
Od tohoto úspěchu se Kučerovi začaly otevírat dveře do světa historiky dosud nepoznaného. Z půd a sklepů se vynořovala kila skleněných a filmových negativů zachycujících atmosféru každodenního života vojáků na frontě, ve špitále, na novoročních oslavách, při četbě i střelbě.
Vznikla tak další pozoruhodná výstava, která v mnohém předčí tu první, neboť ukazuje záběry dokonce čtyř vojáků-fotografů. Tentokrát už se jmény, obrysy tváří a životními osudy.
Dokumentaristy doby byli Gustav Brož, Jan Myšička, Karel Neubert a Jenda Rajman. Jejich dílo nikdy dříve zveřejněno nebylo, oni sami o válce neradi mluvili a po jejím skončení fotoaparát často navždy odložili. „V poválečné době se uznání dočkali jen legionáři. Rakousko-uherští vojáci, a to včetně mého dědečka, na válku neradi vzpomínali,“ vysvětlil Pavel Hančar, vnuk Jendy Rajmana.
„Vybrané snímky vynikají po technické i umělecké stránce, mají skvělou kompozici a je obdivuhodné, že s tehdejší technikou byli schopni vyfotit často naprosto dokonalé záběry,“ řekl kurátor a sám zkušený fotograf Kučera, jenž se svým týmem opět trávil hodiny skenováním a retušováním.
Za zmínku stojí i příběhy mužů, kteří skoro každý den dávali svůj život všanc. Gustav Brož působil hlavně na východní frontě, v polovině roku 1916 však dezertoval do Ruska.
Na jeho fotografiích můžeme spatřit třeba skupinu několika vojáků-pucfleků, které proslavil Haškův Švejk. Brož je také autorem až ikonických momentek, kdy vojáci přihlížejí kojení dítěte, vyrábějí jitrnice nebo v jedné místnosti spí s děvčaty – jejich výrazy jsou nadčasové. Učiteli Janu Myšičkovi, bojujícímu na ruské i italské frontě, se podařilo uchovat svědectví o tom, jak vojáci čekají na polední jídlo nebo sáňkují s děvčaty. Karel Neubert zase část války fotografoval důstojníky a jejich rodiny.
Velmi zajímavou postavou byl Jenda Rajman. Celou válku prožil jako úředník v nemocnici, později se z něj stal vyhlášený knihař. Zaznamenal život v nemocnici, operace v polních podmínkách, zachytil dokonce použití rentgenu nebo sanitní nosítka jako rikši. Jeho fotografie byly vlastně pohlednice, které skoro denně posílal svým blízkým.
Vystavené portréty, zinscenované scény i náhodné momentky mají nesmírně silnou výpovědní hodnotu, jsou kulturním bohatstvím, které magicky vrátí diváka v čase.
Díky pracovitosti Jaroslava Kučery a samozřejmě troše štěstí svět objevil dosud neviděné svědectví o jedné z nejdramatičtějších historických událostí minulého století, navíc nahlížené z „civilnější“ strany. Jsem zvědavá, co přinese Kučerovo další pátrání. Dosavadní vývoj prozrazuje, že se máme na co těšit.