Na Menzela vzpomínají čeští umělci, ale i filmový Otík

Myslím, že jeho dílo je ve všech lidech v této zemi a málokdo by nenašel v jeho tvorbě něco, co ho zasáhlo.

Já sám patřím ke generaci, která šla studovat na FAMU buď kvůli Věře Chytilové, nebo kvůli Jiřímu Menzelovi. Moje vzpomínky se vážou třeba k tomu, že diváci jeho filmům spontánně tleskali i při běžné návštěvě kina, nejen na premiéře s delegací.

Jeden z čerstvých zážitků mám z Kerska, kde jsem byl shodou okolností asi před měsícem: v hospodě tam mají půlené talíře, aby si každý mohl dát jak šípkovou omáčku, tak zelí...

A samozřejmě jsem Menzela hodně vnímal i v divadle v představeních jako Bez roucha, Mandragora nebo Pension pro svobodné pány.

On sám by asi neřekl, že ho vysloveně bavilo učit, ale rád se podělil o zkušenost. U Pelíšků mi třeba pomohl, když jsem se ho zeptal, jestli nevadí, že nemají děj. „Nevadí,“ odpověděl, „ale pak musí být každá chvíle dobrá.“

Myslím, že s Menzelovým filmem nebo divadlem má každý člověk nějaký osobní zážitek. Vždyť je to padesát let naší kinematografie, a tvořit takovou dobu a být pořád v první řadě, je ohromné: když natočil Ostře sledované vlaky, já jsem ještě nebyl na světě, a to je mi třiapadesát let...

Velikost umělce je navíc i v tom, čemu se vyhne, a v jeho tvorbě je naprosté minimum něčeho druhořadého. V každém období udělal prvotřídní věc - a ještě s ním byla sranda. Myslím, že jeho život se naplnil.

My jsme byli spolužáci z jednoho gymnázia, tehdy J. V. Stalina, dnes je to Voděradská. On byl ale o dva roky níž, takže jsme se jen potkávali na chodbách, a ještě jsme se nesblížili.

Poprvé jsem ho začal vnímat jako herce ve filmu Obžalovaný, kde hrál právníka. Zakřiknutého, tichého, ale odvážného, a mně se jako herec strašně zalíbil.

Po Ostře sledovaných vlacích se mi zalíbil i jako režisér a bylo pak pro nás s Láďou Smoljakem velkou poctou, když od nás chtěl scénář. To byl film Na samotě u lesa.

On měl vždycky rád auta. Už když dostal za Ostře sledované vlaky velký honorář, koupil si svoje první, trabanta, a vyprávěl mi, že to byl jeho největší zážitek.

V autě - to už měl daleko lepší, vepředu se v tom dokonce vařilo kafe - jsem mu také jednou cestou do Ústí nad Labem četl takovou nouzovou povídku. Napsal jsem ji jen proto, že na Barrandově odhalili, že nám omylem vyplatili jeden honorář dvakrát, a bylo třeba k tomu honoráři dodat nějaký text. Jirka poslouchal a pak povídá: „Člověče, z toho by možná byl pěkný film.“ V tu chvíli se tak rozhodlo o filmu Vesničko má, středisková. A já jsem si na ní uvědomil, že on měl rád hodný lidi. Nejen v životě, ale i jako postavy. Ať to byl hodný, nevinný kluk Miloš Hrma v Ostře sledovaných vlacích, nebo s láskou vykreslený děda Komárek v Na samotě u lesa, nebo Otík ve Vesničce.

Měl také moc rád naše divadlo, byl to dokonce první člověk, který si ho - na osmičku - točil.

Několik let s námi hrál, nejlíp a s největší chutí děda Vševěda ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. A on to také byl, kdo mi přinesl v roce 1989 petici Několik vět, abychom ji jako divadlo podepsali. Pak se mě při výslechu nejvíc ptali právě na to, kdo ji k nám přinesl, ale to jsem samozřejmě neřekl.

„Odešla naše legenda,” napsal na Facebooku maďarský premiér Orbán, který připojil video s poctou zesnulému českému režisérovi.

„Jiří Menzel nebyl jen mým mentorem, ale i přítelem,” uvedl v rozhovoru s listem Magyar Hírlap herec Bán, představitel Otíka z filmu Vesničko má středisková. S Menzelem se podle svých slov potkal poprvé v roce 1978 při natáčení filmu Lívie Gyarmathyové Každou středu (Minden szerdán), ve které Menzel ztvárnil jednu z vedlejších rolí.

Později se potkali při práci v budapešťském divadle Józsefa Katony a opět si spolu zahráli ve filmu Gyuly Maára Hra v oblacích (Felhöjáték). „Bylo mi ctí, že byl mým přítelem,” dodal Bán.

László Szabó, který o českém režisérovi napsal knihu Trabanttal a Hiltonig, řekl listu Magyar Hírlap: „Jiří Menzel byl velký umělec a skvělý člověk.”

Cenil si u něj podle svých slov hlavně lidskosti, trpělivosti a profesionální pokory. Menzel podle Szabóa „velmi miloval maďarskou kulturu i maďarské umělce”. Kromě Bána pojilo Menzela přátelství také s populární maďarskou herečkou Mari Töröcsikovou či režisérem Istvánem Szabóem.