Článek
Kdo sleduje její literární dráhu, například v románu Smrt a odpuštění (1998) s tématem žen ocitajících se mezi Prahou a Novým Zélandem i mezi exmanželem a samostatností, či ve vyprávění Jak krmit bohy (1999) přibližujícím duchovní svět krásného ostrova na druhé straně zeměkoule, dostává mimořádnou nabídku.
Tichá začíná v roce 1967, kdy zkušenost třicetiletého člověka vyvolávala první opravdové otázky po smyslu dosavadní existence osobní i společenské. Je to cenný a z její strany maximálně upřímný popis života v tehdejší společnosti, který ona i mnoho dalších považovali za přirozený a vlastně i správný.
Emigrace na Nový Zéland
Mladá učitelka filozofie na Univerzitě Karlově si však při stáži na okresním výboru komunistické strany uvědomila, kdo a jakým způsobem řídí společnost. A po srpnu 1968 se musela rozhodnout, zda přijmout vyhazov z práce, zůstat, nebo emigrovat. S vědomím osudu autorky, která od roku 1970 žije na Novém Zélandu, vystupují do popředí obecnější, „mimoliterární“ otázky, jež nastoluje.
Rousseau věřil, že v každém z nás dřímá ušlechtilý divoch, jehož původní, byť primitivní instinkt je soucit a láska k druhým lidem. Jenže autorka dává spíš za pravdu Hobbesovi a jeho teorii o stavu přírody, který tvrdil pravý opak.
Nemilosrdná upřímnost
Náš přirozený instinkt je zabíjet, okrádat, znásilňovat, učinit druhou lidskou bytost otrokem. Teprve civilizovaná společnost, která nás nutí potlačit přirozené instinkty, nás osvobodí od nepřátelství, od strachu ze smrti, jež nám hrozí ve stavu přírody od druhých lidí.
Je to nastavené zrcadlo dosavadní prozaické tvorbě. Pro pamětníky hlas do diskuse, jaká byla společnost v šedesátých letech, zda měla naději představa o její obrodě. Tichá je nemilosrdně upřímná. Její rozhled a životní zkušenost tak nabízejí víc než jen osobní vzpomínku.
Jindra Tichá: Jaro klamných iluzí
Jindra Tichá: Jaro klamných iluzí Jiří Tomáš – Akropolis, 176 stran, 189 Kč