Článek
Portico Quartet se dal dohromady v roce 2005 a už jeho debutová deska Knee-Deep In The North Sea, na které byly patrné zkušenosti s hraním na ulici, uspěla. Byla nominována na cenu Mercury. Skupina pak podepsala kontrakt se značkou Petera Gabriela Real World, na kterém vydala následující dvě alba Isla a Portico Quartet. Na těch se už projevila snaha o temnější propracovanější kompozice na pomezí ambientu a jazzu s výraznými repetitivními strukturami melodických perkusí a linkami saxofonu.
Změna je zřetelná hlavně na třetí desce, kdy po odchodu Nicka Mulveye začala skupina využívat elektroniku a samply i smyčky a v její tvorbě výrazněji vystoupily do popředí ohlasy repetitivního minimalismu Steva Reicha i ambientu a filmové hudby.
Radikální změnu přineslo čtvrté album Living Field, natočené pro label Ninja Tune a vydané pod zkráceným názvem Portico. Skupina se na něm přiblížila k popu, což zdůraznili hostující zpěváci.
Na tři roky staré desce Art In The Age Of Automation se zase skupina vrátila k staršímu pojetí. Deska, která ambient, repetitivní struktury a postupy filmové hudby spojovala s hybným, na perkusích postaveným jazzrockem, jaký přinášela deska Gongu Gazeuse, pronikla do čela britského jazzového žebříčku. Loni na ni navázalo podobně pojaté album Memory Streams. I na něm se objevují plochy a opakující se motivy melodických perkusí spolu s linkami saxofonu a hybnými rytmy.