Na exkurzi ve sklárně v Kunraticích u Cvikova: Jejich křišťálové plastiky zazářily v hollywoodském filmu

V novém americkém snímku Na nože: Glass Onion z produkce Netflixu září vedle herců Daniela Craiga, Edwarda Nortona či Kate Hudson i desítky plastik z křišťálového skla. Vznikly v rodinné sklárně Pačinek Glass v Kunraticích u Cvikova na Českolipsku.

„Naše sklárna není moc veliká, máme nějakých dvacet zaměstnanců. Vytváříme umělecké věci, umíme všechno od skleniček na víno až po lustry a venkovní plastiky. Máme tu dvě pece, tavíme křišťálové sklo a zabarvujeme ho různými technikami,“ říká nám při návštěvě majitel sklárny Jiří Pačinek.

Zatímco venku je chladno a vlhko, vevnitř sálá z pecí příjemné teplo. Jeho kolegové zrovna dnes pracují na foukaném poklopu na hodiny a my je v pauzách mezi naším povídáním pozorujeme, jak se žhavou hmotou zkušeně pracují.

Umělecký sklář Jiří Pačinek byl ze spolupráce s americkými tvůrci nadšený a s radostí o ní vypravuje. U nich v Kunraticích na proces výroby dohlížel přímo umělecký ředitel snímku Na nože John Dexter, kterého Pačinek familiárně označuje jako Johnnyho. Během práce se prý spřátelili a Johnny se i po skončení zakázky do Česka několikrát vrátil.

Jak ale sklárnu v malé české vesničce se svými kolegy v zámoří Dexter objevil?

„Režisér filmu řekl, že v něm potřebuje nějaké křišťálové plastiky. Produkční skočila na internet a hledala české skláře. My jsme se objevili mezi prvními, nebo možná dokonce první. Otevřela naše stránky Pačinek Glass, Johnny šel zrovna kolem, viděl fotky několika soch, které tam máme vystavené, a řekl, že jsou zajímavé a že tohle by mohlo být to pravé. A hned nám volali a už to šlo jako po drátku,“ vypráví nám o neuvěřitelném začátku celého příběhu.

S filmovým průmyslem spolupracovali kunratičtí skláři už v minulosti, šlo ale vždy o drobnosti a menší dekorace, nic tak velkého a závažného. Na realizaci hollywoodské zakázky měli zhruba měsíc. Vyrobit jednu plastiku jim zabralo vždy několik hodin, denně prý zvládli maximálně tři.

„Plastik vzniklo nakonec nějakých šedesát kusů. Původně jich mělo být dvacet, pak se ale přidávaly, protože měly velký úspěch,“ vzpomíná Pačinek, jak z nich byl Dexter nadšený. Vyrobit nechal jak drobné kusy, tak ty větší.

„Některé měly až skoro metr na výšku a jiné vážily třeba až 35 kilogramů,“ vypočítává Pačinek a ukazuje nám výkresy a návrhy, které má ve sklárně stále schované. Třeba ten na vosu v nadživotní velikosti, od níž jim tu jeden kus zůstal, nebo na trs křišťálových jahod, který napraskl, a tak ho vyráběl znovu.

„Johnny je odborník, přivezl si svoje návrhy i návrhy jiných výtvarníků, které zpracoval a s námi zkonzultoval. Bylo na tom ale hezké, že nám nechal prostor, netlačil na nás. Řekl mi: Hele, já tě nebudu ovlivňovat, dělej, jak to cítíš, a já ti pak řeknu, jestli jo, nebo ne,“ popisuje ve zkratce vedoucí sklář, jak spolupráce probíhala.

Byla to podle něj výzva a zároveň skvělá šance, jak uplatnit všechny techniky, které se do té doby v praxi naučil. „Johnny ze mě vycucl všechno, co umím,“ komentuje to nadsázkou.

„Bylo to fyzicky náročné, protože je to o velkém soustředění. Když děláte nějakou obyčejnou věc, kterou můžete zopakovat, tak je to v pohodě, ale my jsme potřebovali vše termínově stihnout, a ještě aby to bylo fakt krásné. Šlo nám o naši čest, věděli jsme, že to děláme pro film, pro Hollywood,“ zmiňuje tlak, který cítil.

A jaké to bylo, vidět pak svou práci v hollywoodském filmu, ptáme se. „Úžasné, perfektní. Nás všechny, co jsme na tom makali, to těší a taky nás to spojuje, protože jsme vytvořili neskutečně krásné věci,“ říká a zároveň přiznává, že jim zakázka finančně pomohla v náročném covidovém období.

Některé ze skulptur, za které dala americká produkce zhruba dva miliony korun, se ale ve filmu rozbijí. Nebylo jim to líto?

„Věděli jsme, že se tam bude něco rozbíjet, ale že plastiky vezmou přímo herci do ruky, budou s nimi manipulovat a rozbíjet o zem, to jsme netušili, to bylo překvapení. Občas jsem zatruchlil, některé kusy byly skutečně řemeslně povedené, ale pak jsme se dozvěděli, že nerozbili všechny, jenom část,“ objasňuje sklář.

Ve filmu často padaly na zem křehčí kopie, které se jednodušeji roztříští na mnoho kousíčků a vytvoří tak požadovaný dramatický efekt. „Co se stalo s ostatními, to by mě taky zajímalo, poprosil jsem Johnnyho, aby mi to zjistil,“ zmiňuje Pačinek.

„Strašně si vážím toho, že naše české sklo jako takové - nejen Pačinkovo - dokáže oslnit hollywoodské producenty. Zároveň se možná dostaneme do seznamu výrobců pro Hollywood. Zatím to není jisté, je to možnost, ale moc bych si toho vážil,“ přeje si na závěr Jiří Pačinek.

A těší se na další návštěvu svého kamaráda Johnnyho, kterého už v Česku vzal třeba na sklářské sympozium nebo spolu na Štědrý den vyráběli jezulátko do zdejšího kostela.