Mýtus až za hrob – Marilyn Monroe

Co se vlastně stalo onu noc ze 4. na 5. srpna 1962, kdy slavná herečka odešla z tohoto světa, se už asi nikdy nedozvíme. Byla to sebevražda, vražda, nebo nešťastná náhoda? Vzhledem k jejímu životnímu příběhu, do kterého se zapsalo traumatické dětství, tři nevydařená manželství, psychická labilita i vztah k prezidentovi Johnnu F. Kennedymu, jsou možné všechny varianty. A jaký tedy byl život a smrt Marilyn Monroe?

Cesta Normy Jeanne k Marilyn nebyla jednoduchá. Problematické bylo už její dětství, které ji navždy poznamenalo. Později slavná Marilyn se narodila jako Norma Jeanne Mortensenová matce Gladys, ta však v době narození dcery už nežila se svým manželem, jehož příjmení dítě neslo.

Skutečným biologickým otcem byl s největší pravděpodobností Gladysin zaměstnavatel Stanley Gifford, tmavovlasý pán s knírkem, jehož fotku později své dceři ukázala. Jeho podobnost s Clarkem Gablem vedla Marilyn k fantaziím, že jejím otcem je slavný herec.

Brzy po narození se Gladys vrátila ke svému dívčímu příjmení Baker a přejmenovala tak i svou dceru. Gladys však měla vážné psychické i materiální problémy a nebyla schopna se o svou dceru starat, ta proto pendlovala mezi několika pěstounskými rodinami, s občasnou, neúspěšnou snahou vlastní matky vzít si ji zpět k sobě.

Gladys nakonec skončila v psychiatrické léčebně, ze které už nevyšla. Tyto genetické dispozice strašily později Marilyn, která se bála, že po své matce zdědila šílenství. Tak zlé to s ní sice nikdy nebylo, přesto vystřídala za svůj život několik psychiatrů a analytiků a ocitla se i v psychiatrické léčebně.

Po dětství stráveném u pěstounů toužila Marilyn po samostatném životě, a už v šestnácti letech se proto provdala za chlapce ze sousedství Jamese Doughertyho. Manželství ale dlouho nevydrželo, protože půvabnou Marilyn moc nebavilo být jen ženou v domácnosti, ani pracovat v továrně na padáky, když Jim – v době války – narukoval k námořnictvu.

V té době objevil atraktivní dívku fotograf David Cannover, který s ní nafotil sérii snímků a předvídal jí slibnou budoucnost. Po té toužila i Marilyn, takže po návratu svého manžela z války požádala o rozvod a vrhla se do vod showbusinessu hledat svoje štěstí.

Netoužila být jen modelkou, chtěla být herečkou. Po pár epizodních rolích nastartoval její kariéru filmový agent John Hyde, který se do krásné a ambiciózní dívky zamiloval a sehnal jí nejen roli ve filmu Asfaltová džungle (1950) režiséra Johna Hustona, ale zařídil i kontrakt s filmovou společností 20th Century Fox.

Zajímavou příležitost dostala v dramatu Niagara (1953, režie Henry Hatheway), kde si zahrála mladou ženu, která flirtováním dovedla svého manžela až k vlastní vraždě. Následoval úspěch v podobě filmu Páni mají radši blondýnky (1953), ve kterém se objevila po boku brunetky Jane Russelové a který ji katapultoval mezi hvězdy. Své ruce mohla otisknout na hollywoodském chodníku slávy a filmové studio jí přihrávalo jednu hlavní roli za druhou, např. ve filmu Řeka bez návratu nebo muzikálu Není nad showbusiness. Nebyly to však role, po kterých Marilyn toužila.

Nechtěla být navěky hloupou sexy blondýnou, byť by měla u diváků úspěch zaručen.

Prahla po dramatických rolích a charakterních postavách, proto se rozhodla přestěhovat do New Yorku a studovat herectví v Actor’s Studiu u slavného učitele Lee Strasberga. Ten později prohlásil: „Pracoval jsem se stovkami herců a hereček, ale jen dva stáli nade všemi – Marlon Brando a Marilyn Monroe.“

Ještě před tím se Marilyn stihla podruhé vdát, tentokrát za baseballového hráče Joe DiMaggia. Jejich manželství sice nevydrželo ani rok, ale Joe ji nikdy nepřestal milovat a byl Marilyn oporou i později v těžkých okamžicích jejího života. Po její smrti se postaral o pohřeb a řadu let posílal na její hrob kytici růží. A nikdy se víc neoženil.

V New Yorku se Marilyn zalíbilo, spřátelila se s rodinou Strasbergů a dalšími postavami tehdejšího intelektuálního života a mimo jiné začala chodit k psychoanalytikovi. Změny, které to pro ni znamenalo, byly markantní.

Založila vlastní produkční společnost a produkovala dva filmy, ve kterých zúročila absolvované kurzy herectví: za snímek Autobusová zastávka (1956) získala nominaci na Zlatý glóbus, ve filmu Princ a tanečnice (1957) jí byl partnerem renomovaný britský herec Laurence Olivier.

Šokem pro mnohé byla i její další proměna: manželství s váženým dramatikem Arthurem Millerem, který kvůli ní opustil manželku a dvě děti. Marilyn na oplátku konvertovala k judaismu. Ani toto manželství však nebylo idylické. Marilyn marně toužila po dítěti, místo toho prodělala několik potratů. Brzy se projevily i povahové a intelektuální rozdíly mezi manželi. A ani její kariéra nepostupovala tak, jak si představovala.

Charakterní role nepřicházely, ovšem úspěch ano – v podobě komedie Někdo to rád horké (1958), za kterou získala Zlatý glóbus a navěky se zapsala do dějin kinematografie jako sladká Sugar. Film se stal jednou z nejúspěšnějších komedií všech dob. Marilyn však zápasila s mnoha démony – nevydařeným manželstvím, psychickou labilitou, kterou řešila polykáním prášků a alkoholem, i zdravotními problémy (trpěla např. endometriózou). Při natáčení si tak vysloužila roli primadony, na kterou musí všichni čekat a ona si ani nepamatuje text. Skutečnost však byla složitější.

Následoval film Milujme se (1960) s francouzským hercem Yvesem Montandem, se kterým Marilyn prožila krátkou aféru. Její manželství s Millerem bylo v troskách a nezachránil ho ani společný projekt, na kterém Miller pracoval několik let – scénář k filmu Mustangové (1961), do kterého režisér John Huston obsadil kromě Marilyn herecké hvězdy, jako byl Montgomery Clift a Clark Gable.

Skvělé drama, nabourávající klišé „Divokého západu“, však ve své době nesklidilo úspěch, navíc byl jeho vznik poznamenán smrtí Clarka Gablea na infarkt brzy po natáčení. Jeho vdova obvinila Marilyn, že na tom svým náladovým chováním měla podíl, což herečku zdrtilo. Propadla se do depresí a její lékařka ji dokonce umístila do psychiatrické léčebny, což bylo ale přehnané a Marilyn tím víc ublížila, než pomohla.

V roce 1961 se Marilyn rozvedla s Arthurem Millerem a vrhla se opět do života – natočila oddechový snímek Něco musí povolit (1962) a oklopila se přáteli. Díky nim – konkrétně herci Peteru Lawfordovi – se seznámila také s dalšími „hvězdami“ své doby – prezidentem Johnem F. Kennedym a jeho bratrem Robertem, kteří byli známí svým vřelým vztahem ke krásným herečkám…

S oběma bratry údajně prožila románek, žádný ale nevydržel. Ještě v květnu zazpívala prezidentovi blahopřání k 45. narozeninám na velkolepé oslavě v Madison Square Garden a o necelé tři měsíce později byla mrtvá.

Marilyn Monroe byla nalezena bez známek života ve svém bytě v ranních hodinách 5. srpna 1962. Jako příčina smrti bylo stanoveno předávkování léky. Kolem její smrti je dodnes mnoho nevyjasněného. Všichni zúčastnění svědkové postupně měnili výpovědi, klíčové nálezy, jako např. vzorky z pitvy, mizely…

Velkou roli v tom všem sehrál hereččin psychiatr Ralph Greenson, který nalezl její tělo, a její služebná Eunice Murrayová, ale i policejní vyšetřovatelé, kteří Murrayové umožnili odcestovat do Evropy, přestože byla klíčovou svědkyní. V těle Marilyn Monroe bylo nalezeno takové množství barbiturátů, které by stačilo zabít deset lidí, zároveň ale nebyly nalezeny žádné zbytky kapslí nebo dalších indicií, podle kterých by se dalo usoudit, že Marilyn spolykala prášky. Z toho někteří usuzovali, že jí drogy byly podány injekcí, což podporuje teorii vraždy.

Vyšetřování bylo uzavřeno jako pravděpodobná sebevražda. Od té doby se ale stále objevují nové teorie o smrti herečky – k těm nejnovějším patří v roce 2007 objevený spis agenta FBI zahrnující zprávu o Robertovi Kennedym a jeho vztahu s Marilyn Monroe.

Zpráva vyslovuje hypotézu, podle níž se státník pokusil odklidit nepohodlnou milenku poté, co mu vyhrožovala, že zveřejní detaily o jejich vztahu. Nejsou tu ovšem předloženy žádné důkazy, jen teorie, podle které byli v celé záležitosti zapojeni také herec Peter Lawford, psychiatr Greenson a hospodyně Eunice Murrayová.