Článek
Jak jste celou mystifikaci zamýšlel?
Inspiroval jsem se Borisem Vianem a jeho knihou Naplivu na vaše hroby, kterou vydal pod pseudonymem amerického černošského autora. Udělal si z francouzských kritiků, kteří ho vynášeli do nebes, trochu legraci. Tady v Čechách žádná mystifikace dlouho nebyla. Mým dalším záměrem bylo upozornit na život vietnamské komunity, byť schematicky a černobíle.
Na to lze namítnout, že soutěž Knižního klubu je anonymní, vítězství knihy by podobnou debatu o vietnamské komunitě otevřelo, i kdyby bylo podepsáno Janem Cempírkem.
Nevěřím, že by ta debata byla tak vyhraněná. Nicméně neznal jsem dopodrobna pravidla soutěže a věřil, že porotu osoba autorky zaujme. Nepočítal jsem s vítězstvím, spíš s tím, že někdo na knihu upozorní jiného nakladatele, u kterého by pak mohla vyjít. Věděl jsem, že díky svému tématu nezapadne.
Vyhraněná ta debata je. Otázka zní, zda se opravdu soustředí na soužití Vietnamců a Čechů. Mohl jste však se stejným účinkem prozradit své autorství na vyhlášení ceny.
Asi měsíc před ním jsem to opravdu zvažoval. Ale moc jsem si nedokázal představit, jak to bude probíhat. Bál jsem se, že to bude trapné.
Jak jste to celé zamýšlel ukončit?
Chtěl jsem napsat reportáž. O pozitivní diskriminaci, o tom, že knižní trh se chová stejně jako jakýkoli jiný trh. Byly pro mě důležité i reakce kritické obce. Zajímalo mě, co bude prioritou pro posuzování knihy. Většina novinářů odbyla záležitost emailovým rozhovorem, recenzenti vytkli knize formální nedostatky, ale omluvili je mládím autorky, navíc pocházející z menšinové komunity. Podle mých představ byla vlastně jen kritika Jana Čulíka. Pokud by ji podobně napsali i ostatní, uznal bych, že byla celá mystifikace zbytečná.
Knižní klub vás ve svém prohlášení označil za „nebezpečného manipulátora“.
To nebudu komentovat. Každému nechávám právo na jeho názor. Navíc nakladatelství předalo záležitost právníkům a z toho hlediska není věc ještě uzavřená. Mimochodem padesát tisíc, které jsem v soutěži vyhrál, jsem věnoval na vietnamsko-český slovník. Nevěřil byste, že tady za posledních čtyřicet let žádný nevznikl.
Jakou roli hraje z vašeho pohledu v této záležitosti spisovatel David Jan Žák? Objevily se spekulace, že vaši identitu pomohl odhalit záměrně, třeba proto, že mu zrovna vychází nová kniha, nebo proto, že chce cosi napsat i o téhle kauze.
Asi před dvěma nebo třemi lety jsme spolu o tomhle nápadu mluvili. Když pak Cenu Knižního klubu vyhrál Bílej kůň, žlutej drak, zeptal se mě, asi i proto, že se soutěže sám účastnil, jestli jsem tu knihu napsal já. Nepotvrdil jsem mu to.
Z e-mailové konverzace mezi vámi dvěma, která díky němu unikla do médií a byla finální indicií při vašem odhalení, lze vyvodit, že o mystifikaci věděl Žák celou dobu.
Ať se k tomu vyjádří on. To není otázka pro mě. Ale nevěřím, že by ten nešťastný e-mail poslal záměrně, z nějakého zlého či prospěchářského úmyslu.
Jak se na to dívá dívka, která na fotografiích a videu hrála mladou spisovatelku?
Je teď někde v Austrálii a z druhého konce světa vypadá tahle věc dost lokálně. I když se o ní dozvěděli i její rodiče, kteří žijí ve Vietnamu, protože některé tamní internetové servery ty české citovaly.
