Muž nakoupil v Praze cenné obrazy, ale stát mu je zakázal odvézt

Zprvu šlo podle jeho slov všechno bez problémů. Až do 14. dubna 2007, kdy v Praze vydražil za 5 miliónů 200 tisíc kubistické Zátiší s artyčokem a mandolínou od Emila Filly.

„Ochotně jsem Fillův obraz zapůjčil i na umělcovu výstavu, kterou organizovala pražská Národní galerie. Dokonce jsem kvůli tomu přijel do České republiky, jinak mám v Praze nákupčí, která za mne nakupuje na dražbách. Na této výstavě jsem svého Fillu viděl naposledy. Od té doby je uzavřen v Praze v trezoru. Abych ho měl doma, to mi české úřady zakázaly.“

České ministerstvo kultury totiž Američanovi oznámilo, že jde o kulturní památku a tak si Fillu nemůže nikam vyvést. Asi nejlepší by bylo, kdyby si koupil v Praze dům a občas se na svoje obrazy zaletěl podívat...

Stejné potíže začal mít Peter Schwartz i s obrazem Koupel nohou od Josefa Čapka, který na aukci v Praze vydražil 30. září 2006 za 9 miliónů a 300 tisíc korun. Bylo mu navrženo, že toto dílo si může odvést na pět let do USA a pak ho musí zase vrátit.

„Já nechápu, komu bych měl svůj obraz vracet, když je proboha můj!“ - a Schwartz k tomu dodává, že v kulturním západním světě je něco podobného neuvěřitelné. „Když si na veřejné aukci v Londýně nebo v Paříži koupím Františka Kupku, nikdo mi nezakáže, aby si ho nesměl odvést domů. Pokud má nějaká londýnská nebo pařížská státní galerie o toto dílo eminentní zájem, pak stát uplatní předkupní právo. To je zcela pochopitelné a regulérní. V Čechách se prostě jen vývoz zakáže, ale stát o vlastní obraz už pak nemá žádný další zájem. Provažuji to i za neseriozní vůči tomu, kdo chce v Čechách takový obraz prodat.“

Jeho slova potvrzují i významní pražští obchodníci. Miroslav Korecký, který prodává nejcennější díla české avantgardy, pro Právo řekl: „Nikdy se mi za patnáctiletou kariéru nestalo, aby stát úplatnil předkupní právo na některý z obrazu. A to mým obchodem prošly výjimečné skvosty z nejlepších prvorepublikových sbírek.“

Martin Kodl z aukční síně Kodl, který prodal od roku 1989 nejvíce Fillů v Praze tvrdí: „Řadu Fillových obrazů získali i cizinci. Dvakrát mi nebyl povolen vývoz. Přednostní nákup stát nevyužil nikdy.“

Schwartz se všemu diví: „Na celém světě každý rok změní svoje majitele statisíce uměleckých děl a vůbec nikdo nebrání volnému pohybu Pabla Picassa, Vincenta van Gogha nebo Claude Moneta, jejichž obrazy stojí desítky miliónů dolarů.

Když si podnikatel v Japonsku koupil van Goghovy Slunečnice, nikdo kvůli tomu v Evropě nedělal skandál a vůbec nikdo mu nebránil v tom, aby si je do odvezl do Tokia. Když už chtějí Češi bránit svoje kulturní dědictví před sběrateli, tak byl měli mít vypracován přesný seznam, čeho a koho se to vlastně týká. Já jsem nechtěl nic ukrást, já jsem chtěl legálně vybudovat ve Washingtonu soukromou galerii české avantgardy!“

S obrazy Filly, Čapka a dalších autorů měl Schwartz velké plány. „S mými právníky jsem měl domluveno, že po smrti celou kolekci věnuji do pražské Národní galerie, že katalog sbírky vydám v podobě velké publikace a k popularizaci českého umění jsem chtěl svoje obrazy pravidelně půjčovat na mezinárodní výstavy a to i do České republiky. Toto jsem říkal zcela veřejně. Je to ověřitelné a doložitelné.“

Obraz Krypta od Františka Muziky

Kubistických zátiší namaloval Emil Fila několik set. Kdyby jedno bylo ve Washingtonu, tak kulturní dědictví národa rozhodně nebude ohroženo. Naopak o kvalitách českého malíře by se dozvěděli další lidé, sběratelé i odborníci.

Jsou však mimořádné unikáty, dokonce přináležející k národním kulturním památkám, kde při uplatnění stejného památkového zákona nebylo ministerstvo kultury schopno od majitelů ani vymoci předkupní právo. Případ je celkem dobře známý. Jde o sochu německého avantgardního sochaře Wilhelma Lehmbrucka nazvanou Torzo kráčející ženy, která byla původně v brněnské vile Tugendhat a z důvodu ochrany byla uložena v Moravské galerii.

Toto dílo si vybral sám architekt Ludwig Mies van der Rohe, aby s ní vyzdobil interiér této slavné stavby. Takže šlo o památku, jež byla nedílnou součástí zcela nejvzácnějšího pokladu moderní architektury na území České republiky.

Sochu v roce 2007 získali restituenti a téměř okamžitě a bez jakýchkoliv administrativních problémů ji vyvezli do Londýna, kde ji na aukci Christie‘s vydražil neznámý kupec za milión liber (v tehdejším kurzu za 42 miliónu korun). To vše se odehrálo s plným vědomím českého Ministerstva kultury.

Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie pro Právo tehdy řekl, že měl zcela svázané ruce: „Mohli jsem nárokovat předkupní právo, ale to by šlo jen v případě, že by toto dílo bylo vyhlášeno za kulturní památku. To se ale nestalo, takže jsem mohl jen přemlouvat majitele, aby nám ji prodali. Ti se však raději rozhodli pro aukci v Londýně."

Trpělivost Petera Schwartze měla jen určité meze. Věc kolem vývozu předal právníkovi, který ho v Praze zastupuje. Myslel si, že se vše musí vyřešit. Jeho dalším šokem se stalo zjištění, jak neuvěřitelně hlemýždím tempem pracují české soudy. Takže se nakonec rozhodl, že s českým uměním končí. Díla, která koupil na aukcích v Praze znovu prodá.

Čtyři nejslavnější obrazy ze Schwartzovy sbírky (Čapek, Procházka, Filla a Muzika), které on sám viděl jen na fotografiích a v případě Filly jednou na výstavě v Jízdárně Pražského hradu, budou v září draženy na velké aukci v pražském Hotelu Hilton. Schwartz za ně zaplatil přibližně dva milióny dolarů.

Novým vydražením je pověřena Galerie Art Praha. „Nemám strach, že by se tyto skvosty neprodaly. Část z nich pochází z bývalé Borovičkovy sbírky, která byla restituována z pražské Národní galerie, takže jde o mimořádnou nabídku. V současnosti je tu dost bohatých domácích sběratelů. Myslím, že se o tyto obrazy doslova poperou,“ řekl majitel aukční síně Vladimír Neubert.

Schwartz se aukce nezúčastní a považuje ji za vynucený pohřeb všech svých snů. Všem teď říká: nesbírejte české umění, budete zklamáni jako já.