Muse představovali skutečný vrchol Rock for People

Jak festival, který se letos koná po šestnácté, rostl, rozhodli se pořadatelé program obohatit o zahraniční hvězdy, které by program korunovaly. Snažili se nejít vyšlapanou cestou a nezvat osvědčená jména lehce za zenitem, která přitáhnou dost fanoušků, jak to dělají pořadatelé některých metalových akcí, ale nabízet kapely, které jsou na vrcholu nebo se k němu blíží a přinášejí něco nového. Bohužel dlouho se jim to nedařilo, ono je taky mnohem snazší vybírat z kapel prověřených léty než mezi nastupujícími soubory.

Garbage byli trochu za zenitem, Killers jen mediální bublinou, Kaiser Chiefs další v řadě podobných ostrovních part a Offspring komerční kapela, která nic nového nepřinese.

Dobře zvolit se jim povedlo jen výjimečně. Poprvé se jim to podařilo v roce 2001, kdy na festivalu vystoupil Fantomas, ale to byla přece jen alternativní kapela pro zasvěcené. Trefa do černého přišla až o pět let později s Manu Chaem a do jisté míry předloni s Massive Attack.

Muse jsou skutečně originální. Mají vlastní pojetí, i když to jsou to eklektici, kteří čerpají z toho, co přinesla sedmdesátá a počátek osmdesátých let. Něco tajuplných pinkfloydovských ploch, k tomu šťavnaté hardrockové rytmy hnané vpřed kmenovými bubny a koření v podobě artrockové instrumentální ekvilibristiky a divokého bublání moogů. Tuto směs doplňovaly postupy jako z Bowieho alb Station To Station a Lodger a basové linky a la Gang Of Four se střídaly se sabbatovskými a novovlnými klávesami. A nad tím vším vznosný a křehký vokál Matthewa.

Takto rozpitvané to působí hrozně, jenže Muse spojují všechny postupy integrálně do velmi originálního amalgámu, představují současnou podobu umělecky ambiciózního rocku, který se nepokouší působit na první signální a zasáhnout uši posluchačů komerčních rádií vlezlou melodií. Nabízejí atmosféru a hloubku, jaká se tu už dlouho – alespoň na mainstreamové scéně - neobjevila.

Skupina umí dokonale pracovat se zvukem, takže i nejpodivnější kombinace přístupů působí přirozeně a konzistentně, nic není rušivé a pořád se objevují další a další polohy, takže se posluchač nezačne nudit, zvláště když závěr přinesl vygradovanou smršť.

Samozřejmě je možné mít výhrady, že baldy jsou harmonicky a melodicky banální, že falzetu je moc, že syntetický sbor je laciný trik, ale to jsou drobnosti. Jediné, co lze kapele skutečně vytknout, je absence nadhledu, který nakonec zničil i artrock 70. let. Bellamy by se neměl taky tolik opájet zvukovými možnostmi kytar, aby se prostředek nestal cílem.