Hlavní obsah

Multiumělec Šimon Caban: Jsem známý tím, že kecám do všeho

Právo, Vlaďka Merhautová

Divadelní a filmový tvůrce, architekt i fotograf, jehož snímky jsou zastoupeny i ve sbírkách pařížského Centre Pompidou a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. A také kutil, i když to slovo nemá rád. Právě v show Dream Team – Mistři dílny pro řemeslně zručné ženy a muže vídáme Šimona Cabana (58) každý týden coby porotce.

Foto: Petr Hloušek , Právo

Šimon Caban se v soukromí rád věnuje natáčení domácích videí. Zachycuje na ně i své cestovatelské zážitky.

Článek

Výčet všeho, co máte v kultuře na svědomí, je obdivuhodný. Z čeho se nejvíc radujete?

Že mohu dělat jednou architekturu, podruhé divadlo, společensko-sportovní akce a cestovat. Jsem takový neposeda a nedovedu si představit, že bych celý život byl holič, ředitel botanické zahrady, nebo jeřábník. Ale s vděkem za to, že udržují řád světa, obdivuji lidi, kteří se celý život věnují jedné profesi a jsou v ní dobří a spokojení. Já jsem asi posedlý různopestrostí, a to mě obohacuje.

Kde berete energii přecházet z jedné náročné pracovní aktivity do zcela odlišné?

Asi právě tím přecházením. Kdybych dělal totéž, je to pro mě monotónní a trošku ubíjející. Změnou činnosti se občerstvím pro další kapitolu.

Váš o dva roky starší bratr Michal (60) je také všestranně umělecky nadaný. Po kom jste zdědili takové vlohy?

Otec byl úředník, byť ve vysoké funkci, vychovaný Baťou, s uměním toho moc společného neměl, ale nás od pokusů o rockovou kapelu, dlouhé vlasy a bujarý studentský život neodrazoval. Matka nás přímo podporovala a zřejmě nám předala i potřebné geny. Měla ráda hudbu, skvěle tančila. Má na tom asi největší podíl.

S bratrem jste v roce 1980 založili Baletní jednotku Křeč (BJK). Její projekty vyvrcholily koncem 80. let rockově-taneční událostí a krátkým snímkem Barvy, který byl součástí generačního povídkového filmu Tomáše Vorla Pražská 5. Jak se BJK činí dnes?

Asi jako blaničtí rytíři (směje se), až bude nejhůř, tak se svoláme. Protože bratr nedávno oslavil šedesátku, tak si říkáme, že bychom ještě s rozumným korektivem byli schopní dát něco dohromady. Pak už to bude jen sentimentální splácanina. Možná dáme ještě nějaké best of. Ale členové BJK o tom zatím nevědí.

Značka Cabani je od roku 1995 spojená s choreografií na úvodním a zakončovacím ceremoniálu Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Kde pro ni čerpáte nápady?

Nevím, přicházejí, zaplať pánbůh, zatím přicházejí! Ono je to také o tom občerstvování z různých zájmů a činností. Pozorujeme svět a život, ale netrávíme večery tak, že zoufale surfujeme na YouTube, abychom našli nápady, které vymysleli jiní.

Je to dané i tím, jak jsou podmínky ve Varech každý rok jiné. Jiné téma, jiná grafika od Aleše Najbrta, i to leckdy inspiruje. Když to vyjde, jsme potěšení, protože ta synergie je dobrá. Někdy míváme pocit, že máme deset nápadů. Jindy si říkáme – ježišmarjá, co budeme dělat? Zatím to vždycky přišlo. Neřešíme nápady, ale jak je technicky za daných podmínek vyřešit.

Foto: FTV Prima

S kolegyní, porotkyní a architektkou Kamilou Douděrovou, mají prý stejný vkus a estetické cítění.

Kdy vás posedla fotografická vášeň?

Už někdy před střední školou, a i na tu má vliv naše maminka. Nedávno, v covidové karanténě, jsem digitalizoval osmimilimetrové černobílé filmy. Nejstarší jsou z roku 1934, ještě od maminčina tatínka, tedy mého dědy. Pak natáčela maminka v Indii, kde byli s otcem, když se narodil bratr. Jde o první barevné filmy, úplně nádherně komponované.

Ovládáte spoustu profesí, ale do show Dream Team – Mistři dílny si vás jako porotce zřejmě vybrali, protože jste i kutil?

Nemohu se zbavit pocitu, že výraz kutil lehce degraduje tu pozitivní energii, která je k tomu potřeba. Kutilství vzniklo z nouze. Nevím, zda se slovo kutil zrodilo za komunismu, nebo už dřív. Pro mě kutilství znamená povahový rys, kdy člověk není spokojený s tím, co je, protože dnes existuje téměř všechno.

Dřív kutilství znamenalo, že se všechno muselo udělat, ať šlo o módu, kdy si holky šily šaty, nebo o poličky a motokáry, které vyráběli chlapi, protože v obchodech nic nebylo.

Dvanáct soutěžících machrů, šest žen a šest mužů, bylo vybráno během castingů ze šesti set zájemců. Troufnul byste si přihlásit se do takového pořadu jako neznámý kutil?

Principiálně asi ano. Kdyby šlo o vaření nebo houbaření, o obory, kterým nerozumím, jsou mi lhostejné, tak bych do toho nešel. Tohle mě baví, cítím ten prach a piliny, tu vůni kovu. V soutěži je o co stát, výherce získá zkušenost, slávu i finanční odměnu, což jsou dobré motivační momenty. Ono je hezké sedět doma u televize a říkat si – to bych udělal líp. Ale je skvělé se poměřit a zjistit, že líp to udělal ten druhý.

Líbily se vám výrobky, které v show vznikaly?

Vždycky jsme s Kamilou Douděrovou (porotkyní, architektkou známou z pořadu Jak se staví sen) a s třetím porotcem, který byl pokaždé jiný, řešili dilema mezi estetikou a řemeslem, s přihlédnutím k časovým podmínkám a možnostem.

Nebylo to jednoduché. Zpětně si myslím, že jsem hodnotil víc emotivně a lidsky než přísně profesně. Bylo fascinující pozorovat, jak v potu tváře makají, s jakým nasazením do toho šli.

Jde o projekt, jenž představuje řemeslně talentované lidi. Jakou vlastnost by měl mít Mistr dílny?

Je to vnímavost, schopnost odhalovat talenty jednotlivců a kombinovat je tak, aby vedly k co nejefektivnější spolupráci a co nejkvalitnějšímu výsledku. Měl by určovat, kdo co bude dělat, jako manažer.

V průběhu celé soutěže se všichni musí chovat, jako když jsou si rovni. I když si samozřejmě každý myslí, že je nejlepší. Vzájemná vnímavost, během níž se soustředí na svůj úkol, je hrozně cenná.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Šimon Caban

V posledních letech se věnujete především divadelní režii. Nemíváte v divadle tendence mluvit i do choreografie a vzhledu scény, když vám tyto obory jsou také vlastní?

Jsem známý tím, že kecám do všeho, i do oborů, kterým vůbec nerozumím. (směje se) Líbí, nelíbí a podobně.

Obloukem se vracím k Baletní jednotce Křeč, studentské partě, kde všichni dělali, co mohli a v čem si zcela přirozeně vytvořili pozici. My neřešili, kdo režíruje, kdo vymýšlí scénu, kdo je v zákulisí, kdo namaluje prospekt… S tímhle přístupem funguji dodnes a vyžaduji to i po ostatních. Když existuje ochota, dostavují se výsledky.

Tvůrčí tandem jste zhruba před čtyřiceti pěti lety vytvořil se svojí ženou Simonou Rybákovou, spolužačkou ze střední školy, nyní uznávanou kostýmní výtvarnicí. Mluví vám do toho, co na sebe?

Jo, mám to pohodlné v tom smyslu, že se o mě stará. Občas mě upozorní, že tohle už opravdu ne. Občas ji inspiruji třeba na chatě, kde nosím oblíbené obnošené kousky. Ty se pak objevují v takových filmech jako Pustina. Občas bojuju, protože jsem samozřejmě jako mužskej pohodlnej a ona se na to nemůže dívat. Jde o nesmiřitelný dialog. (směje se)

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Související témata:

Výběr článků

Načítám