Článek
Nastudování mělo být dílem zkušeného mozartovského režisérsko-scénografického tandemu Karla-Ernsta a Ursel Herrmannových, kteří ve Stavovském divadle s velkým úspěchem u diváků i kritiky vytvořili již inscenace Tita a Zahradnice z lásky. Poté, co ale z časových důvodů nabídku odmítli, ujal se jí jejich spolupracovník, Belgičan Joël Lauwers.
Ten spolu se švýcarským scénografem Etiennem Plussem zvolil vskutku neobvyklý přístup k singspielu, jenž bývá uváděn jako hravá komedie o trampotách, s nimiž milovník Belmonte osvobozuje svou věrnou Konstanci ze zajetí v harému paši Selima. Lauwers inscenuje Únos ze serailu jako takřka strindbergovské drama o pochybnostech a nejistotách spojených s láskou a z nich pramenící existenciální trýzni.
Belmonte se užírá pochybnostmi o věrnosti Konstance, kterou ve svých představách vidí na lůžku se Selimem – a má k tomu ostatně pádný důvod, protože Konstanci rozhodně není mužný Selim (trochu jednotvárný německý činoherec Markus Boysen), chodící po jevišti s odhalenou hrudí, lhostejný, takže svádí těžký boj mezi svou ženskou přirozeností a věrností.
Podoba s Kouzelnou flétnou
Lauwersovo pojetí Únosu je blíž spíše Kouzelné flétně, kde Selim je ušlechtilým Sarastrem spíše než tureckým pašou a jeho palác, v němž milence čeká zkouška jejich lásky, Sarastrovou osvícenou říší. I Osmin vypadá jako Selimův vrchní účetní v černém obleku, s brýlemi i přehazovačkou spíš než strážce harému.
Kontrast Orientu a Evropy tu není až tak podstatný, i když v závěru se ušlechtile odpouštějící Selim objevuje v dokonale padnoucím bílém smokingu poté, co se řada scén odehrála v sauně, kde hra polonahých těl dodává dění smyslný podtext.
Až potud by vše bylo docela zajímavé, kdyby režisér dokázal svou koncepci dotáhnout do čitelného a čistého tvaru. Jenže inscenace je zahlcena ornamenty a motivy, s nimiž se nijak nepracuje – ať už je to postava malého Mozarta, občas se objevující děti, obrazy milostných výjevů opřené o portál, polonahá černoška a v neposlední řadě i scénografická nabídka prostupných a pohybujících se stěn (výtvarně inspirovaných architekturou Stavovského divadla), jež by měla posilovat téma znejistění a bloudění. Inscenace se ale stále víc rozpadá do jednotlivých nápadů, její téma se drobí, rozmělňuje a tempo zvolňuje k stále větší únavnosti.
Pěvecky dominuje Simona Houda-Šaturová
To je ostatně dojem posílený i hudebním nastudováním šéfdirigenta Tomáše Netopila, který sice orchestr dovedl k mozartovsky suše preciznímu hraní, ale pro jednotlivé árie i ansámbly volí často neúnosně volná tempa, která znesnadňují jejich interpretaci.
Povysunutý orchestr zní také vůči pěvcům občas dosti necitlivě. Pěvecky inscenaci suverénně dominuje sopranistka Simona Houda-Šaturová v roli Konstance. Kromě spolehlivé pěvecké techniky má i citlivý muzikantský smysl pro náladu jednotlivých árií, které dokáže zazpívat štíhlým, křehkým pianissimem stejně jako precizní koloraturou i vroucí kontabilitou.
Kateřina Kněžíková je rozpustilou, vyzývavou Blondou. Jejímu hlasu tato role sluší, s nástrahami koloratur jí režisér „pomohl“ nápadem spojit náročnou árii s masáží, takže intonace výšek je zaměnitelná s občasným vyjeknutím bolestí.
Pozoruhodný debut
Belmonte sedí lyrickému tenoru Aleše Brisceina, takže je zbytečné, když na hlas občas tlačí až k nepříjemnému forsírování. Jaroslav Březina odvádí v postavě Pedrilla svůj pěvecký i herecký standard. Příjemným výkonem po všech stránkách byl Osmin mladého basisty Jana Šťávy, jeho hlas má krásnou barvu i zvuk, jen škoda, že občas zanikal za hutným zvukem orchestru.
A dvojnásob škoda, že mu na premiéře nevyšla Osminova stěžejní árie, zbytečně uhnaná a udýchaná. I tak je to ale pozoruhodný debut na prknech Stavovského divadla.
W. A. Mozart: Únos ze serailu
(Die Entführung aus dem Serail)
Dirigent: Tomáš Netopil,
režie: Joël Lauwers,
sbormistr: Martin Buchta,
dramaturg: Ondřej Hučín.
Premiéra ve Stavovském divadle 7. 5. 2011
Únos ze serailu bude pro mnohé diváky překvapením, s nímž se budou muset vyrovnat, zvláště, očekávají-li hravou a humorem jiskřící zábavu. Té se jim opravdu dostane jen v míře velmi omezené. A na mozartovské inscenace manželů Herrmannových tento Únos přes všechnu snahu nedosáhl.