Článek
Písnička Pyžamo má parametry hitu. Jak vznikla?
Napsal jsem ji v době, kdy jsme se s mou současnou ženou stěhovali. Je to vyzpívaný sen o společné budoucnosti a třeba i partnerství. Jsou v ní trochu obavy, ale také síla okamžiku, kdy si dva lidé řeknou, že spolu do toho jsou.
Kapela existuje dost dlouho na to, aby měla nějaké ambice. Jaké vkládáte do nového alba?
Předcházející album Můj dům jsme v roce 2010 nahráli za pět dnů ve studiu ve Zlíně. Neměli jsme čas, neuměli jsme moc aranžovat, nevěděli jsme, co všechno lze po zvukové stránce docílit. Některé písničky z ní mám ale dodnes rád, je v ní náboj, který kapela v té době měla.
Na nahrání alba Boj jsme měli tři roky, dokončili jsme je loni. Řekli jsme si, že bude upřímné a o nás, bez přetvářky. S producenty Milanem Rollerem a Pavlem Bohatým jsme konzultovali každý krok, o všem jsme dlouho přemýšleli a dbali jsme na detaily. Podle mě má současný zvuk a nejsou na něm kompromisy. Nahrávali jsme ho ve studiu v Lanškrouně a já jezdil zpívat, když jsem se cítil být ve formě. Za vším, co na té desce je, si stojíme, takže máme chuť ji co nejlépe prezentovat a víc se prosadit.
Boj je název, který signifikuje určitý neklid, napětí…
V některých skladbách jsou zachyceny fáze mého života, je tedy dost osobní. Občas se mi také stává, že mě některé písničky takříkajíc dostihnou později. To je i případ skladby Boj, podle které se jmenuje celá deska. Jsou v ní naděje a zklamání zároveň. Nejde o agresivní boj ve smyslu násilí, spíš o boj o určité hodnoty.
Jaké?
Pro mě je to hudba a kapela, bez ohledu na to, jaký bude výsledek nebo ohlas. Je pro mě důležité psát písničky, kterým věřím, dělat to poctivě, někdy se o ně i trochu poprat a být v kapele s lidmi, kteří jsou moji přátelé.
Je romantické být v dnešní době muzikant?
Pocit muzikanta v dnešní době nicméně není ani tak romantický, spíše trpký. Devadesátá léta, která byla nádherná a bylo možné v hudbě dělat všechno a s patřičnou odezvou, jsou zřejmě nenávratně pryč. Dnes je mnohem těžší dostat se k lidem. Romantické pro mě ale je, že máme fanoušky, kteří, když nám uvěří, tak s námi zůstanou. Znám některé, kteří jsou s námi už sedm let. Přitom jsme se za tu dobu vyvinuli a určitě i změnili.
V roce 2010 jste absolvovali turné jako předkapela Divokýho Billa. Tenkrát se hovořilo o tom, že je otázka času, kdy z vás bude populární skupina. Uběhly čtyři roky a až tak populární nejste. V čem je problém?
Tu otázku si kladu často. Dochází u nás k určitým vlnám, protože ještě před vydáním alba Můj dům jsme absolvovali turné Hrady.cz a tehdy se také říkalo, že o nás bude brzy slyšet. Možná jsme se v těch časech dotkli svých limitů, anebo jsme nedokázali patřičně využít šance. Těžko říct. Naučili jsme se díky tomu být trpěliví a věříme, že skvělé dny jsou před námi.
Hrozí však nebezpečí, že z vás bude kapela, která vždycky byla trochu vidět, nikdy ale ničeho nedosáhla a je na scéně už příliš dlouho, aby mohla nabrat nové posluchače…
To se samozřejmě může stát. Když se ale podíváme na to, kdy se u nás kapely stávaly slavnější, zjistíme, že většinou bylo jejich členům kolem třiceti let. Nám je dnes v průměru pětadvacet, takže máme ještě časovou rezervu. Svůj význam se ale snažíme posunout s každým krokem, který děláme.